1996
Vaše magnificence, (spectabiles), honorabiles, dámy a pánové, milí naši kolegové doctorandi:
Obor, který vystudovali Ti, kdož zde dnes budou prohlášeni doktory veškerého lékařství, je univerzitním oborem par excellence. Zahrnuje disciplíny od čistě materiálních, přírodozpytných, popisných i dynamických, až po odvětví duševědná a filosofická. Vaše nastávající povolání po Vás žádá i Vaši osobnost, Vaše soukromí. Vy sami budete ve hře, nikoli pouze Vaši pacienti. Není tedy krokem stranou, využijeme-li této slavnostní a možná poslední chvíle na škole k malé společné úvaze o povaze tohoto světa.
Náš svět je provázán v čase a prostoru napříč i podél. Každá jeho část se podobá jiným jeho částem. Všechny části jsou v sobě nějak zastoupeny. To, co je svazuje, prostupuje a co je vylaďuje do orchestru složeného z jiných orchestrů, jsou informace neustále proudící vesmírem odevšad kamkoli. Nesmíme si myslet, že jako lidé máme v tom vesmírném drmolení nějaké zvláštní slovo. Platí pro nás totéž, co platí pro každou část veškerenstva: totiž to, že živnou půdou je nám kontext, propojení s ostatními. Naprosté odříznutí od světa vede k jevům, které se mohou zprvu zdát jako podivné a posléze pro opuštěnce zhoubné. Vidíme to v přírodě. Přesadíme-li strom do jemu cizího prostředí, zahyne. Chováme-li v zajetí nedomestikovné zvíře, dočkáme se od něj podivného chování. Špaček začne pojednou chytat mouchy, které kolem sebe nemá. Začne chytat fiktivní mouchy. Veverka bez ořechů přece čas od času "louská" ořechy neexistující. Kolibřík v zajetí staví z neexistujících stébel neexistující hnízdo. Jsou zprávy o tom, že vlčí děti, které vyrůstaly samy v izolaci, vytvořily si mimovolně úplně nový, podivný jazyk. To které chování se spouští jaksi naprázdno, bez ohledu na okolí, kde žádné mouchy ani ořechy ani stébla nejsou. Viděno zevně, působí takové chování jako pošetilé nebo přímo šílené. V lepším případě se takové vybočení v novém prostředí ujme, nebo je jeho zbytečnost vyrovnána umělým zásahem někoho jiného. V horším případě jedinec, který se dostal mimo společenství, nežije, nýbrž přežívá nebo i hyne. To, co platí pro jednotlivce, platí v tomto smyslu i pro skupinu či společenství. Vymknutí z kontextu nemusí být způsobeno pouze fyzickou izolací, jakou si lze v podobě různých polárních výprav, ztroskotání, věznění a vesmírných letů snadno představit, ale může být dáno celou řadou různých okolností včetně neschopnosti přijímat a dostatečně zpracovat vjemy z okolí. K tomu dochází zejména ve dvou případech: buď je kontakt s okolím násilně někým omezen, nebo je omezena vnímavost jedince či společenství. V této souvislosti nezapomeňme na jeden důležitý mechanismus, který se v přírodě uplatňuje. Je-li něčeho příliš, rozšíří se hned také to, co působí proti. Je-li mnoho hmyzích škůdců, rozmnoží se i ptáci, kteří škůdce konzumují, a stav se v přirozených podmínkách časem vyrovná. Je-li po válce v populaci převaha děvčat, začnou se o něco početněji rodit chlapci. Je-li příliš mnoho podvodníků, začne se jim dařit hůř, neboť být podvodníkem se přestane vyplácet. Je-li příliš mnoho nevěrných, začnou hynout, protože péče o potomstvo nesoucí jejich geny je mizerná. Je-li příliš mnoho zla, samo sebe hubí. V lékařství známe podobný mechanismus: v těle je mnoho látek, které přenášejí informace z místa na místo. Patří mezi ně neuropřenašeče, hormony a jiní poslové. Informace je přijímána tak, že posel obsadí v cílové buňce receptor, tedy přijímač. Zjistilo se, že celková harmonie není zdaleka výsledkem působení pouze oněch poslů, ale že je do značné míry dána stavem a chováním právě těch přijímačů. Je-li informací příliš, receptorů pojednou ubývá, stávají se necitlivými. Jinak řečeno, čím je hormonů víc, tím menší může být citlivost cílové tkáně vůči nim. A naopak, je-li jich málo, receptory pro ně se pomnožují, jsou vnímavější, jakoby v lačnění po signálech chtěly vyrovnat jejich nedostatek. Severská rostlinka je na slunce citlivá. Na kaktus naopak může pražit od rána do večera aniž jej spálí. Vyprávíte-li něco člověku, který zvolna žije na beztelevizní samotě, každé vaše slovo padá na úrodnou půdu. Vyprávíte-li totéž adolescentním velkoměstským odchovancům všelijakých Predátorů, Terminátorů a Vetřelců, budou se nudit. Sociologové a historici nazývají otupělost vůči násilí bagatelizací zla. Může být dána jak ideologicky (co slouží našemu ideálu, není hodnoceno z hlediska individuálního svědomí), tak kulturně (denní styk s násilím ve městech, ve válkách a ve filmech vede k jeho podcenění). Já však myslím, že nejde často ani tak o bagatelizaci, jako o znecitlivění. V případě přenosu biologického signálu se tomu říká desenzibilizace. Je to snížená vnímavost vůči přicházejícímu poselství, netečnost ke zprávě, neúcta k faktům, neúcta k datům.
Dobu, kdy jsme žili v relativní informační deprivaci, tedy odtržení od ostatního světa, máme už za sebou. Byli jsme tehdy vnímaví. Každou krásnou knížku jsme s péčí a soustředěním, často po nocích přečetli, mnohdy i přepsali. Slovo ze svobodného světa mělo magickou moc. U ovládaných zalévalo poušť, u vládnoucích budilo děs. Nikdo však vůči němu nebyl tupý. Zároveň však, jak jsme se od svobodného světa vzdalovali, nutně jsme se, viděno zvnějšku, začali chovat podivně, jako onen špaček, veverka či kolibřík. Zda nám naše úchylka nakonec nebude ku prospěchu,nelze dnes ještě odhadnout. Nyní jsme v situaci jiné. Knih je všude tolik, že je málokdo hlouběji studuje. Tisk, rozhlas a televize chrlí denně tolik údajů, že jedinec i společnost vůči nim otupuje. Odstoupí-li dnes nějaký politik někde, už to skoro nikoho nezajímá. Nejde o bagatelizaci. Je to desenzibilizace, znecitlivění. Je-li všeho jaksi příliš, klesá vnímavost vůči tomu. Tento fenomen působí jako tlumič přílišných společenských rozkmitů a jako spořič rozdrásaných citů; zároveň však i jako zpožďovač našeho zařazení do původního kontextu. Není-li to mechanismus nakonec obranný, opět těžko dnes posoudit.
Všimněme si však některých dalších projevů této netečnosti vůči údajům z okolí. Mají-li totiž informace z okolí malou působnost, zhoršuje se testování skutečnosti, skutečnost jeví se jinak. Je pokroucená a deformovaná. Můžeme to nyní pozorovat všude, včetně vědecké obce. Neúcta k datům dává průchod chamtivé snaze nadejít si namáhavou a poctivou cestu za poznáním nějakou bezpracnou zkratkou. Mezi učenci to vede k odporu proti vědě, mezi nemocnými k víře v léčitele (vždy publikují hlasitě pouze jejich úspěchy, nikdy naopak), ve veřejném životě pak k absurdní životnosti naprosto nehorázných lží a nesmyslů. Celková neúcta k datům usnadňuje rozvoj magického myšlení tam, kde by mělo být realistické, egoismu a narcismu tam, kde by se patřila skromnost a ohled, a vede k naprosto zkreslenému a vnější vazbou nekorigovanému pohledu na sebe. Kde kdo má patent na rozum, na morálku, na dějiny, každý druhý je mistrem, všichni se cítí nedoceněni a špatně placeni. Jsou mezi námi zaplaťbůh však i ti, kteří se často v nepříznivých podmínkách snaží zuby nehty udržet v realitě, shromažďovat a číst data, zachovat si původní ostré vědomí a tedy nepropadnout bludům. Věřím, že Vy, naši absolventi se k jejich zástupu přidáte, že k tomu přispěla i naše škola a že Vaše i naše úsilí nakonec uspěje - ku prospěchu celé naší společnosti. Q.B.F.F.F.