1996
Vaše magnificence, (spectabiles), honorabiles, dámy a pánové, milí naši kolegové doctorandi:
dovolte, abych oslovil především naše milé kolegy, kteří dnes končí svá studia:
Na dnešní slavnosti se završuje významná etapa vašeho života. Tyto chvíle jsou milníkem, který v minulých letech nedosažitelně spočíval na hranici vašeho obzoru a znamenal mnoho. Byl úběžníkem Vašich snah, měřítkem vašich činů, cílem vašeho snažení. Na cestě k němu jste byli nuceni odkládat splnění svých přání, spoutávat svou hravost, formovat svou tvořivost.
Při povrchním pohledu se zdá, že univerzita poskytuje svým adeptům především poznatky, které je třeba si osvojit, a že velká část z nich je vlastně téměř zbytečná a v dalším profesionálním životě nepotřebná. Někteří dokonce soudí, že část výuky slouží nakonec pouze k samoúčelnému trápení studentů. Pojďme využít této poslední chvíle, kdy jsme na škole pospolu, a zamysleme se ještě před rozchodem nad jedním víceméně skrytým, leč podle mého soudu významným smyslem onoho studentského trápení.
V našem jazyce je jedno nenápadné, zdálo by se, že skoro zbytečné, slůvko. Nikdo by, myslím, neřekl, že by se o něm dalo dlouho povídat. To slůvko nás provází, nebo - lépe řečeno - mělo by nás provázet, po celý život. Začíná to již před narozením: dítě čeká na ten velký okamžik příchodu na svět, čeká, až spatří světlo, až uslyší jasněji a víc než jenom tep a hučení splavů, až se zhluboka nadechne vzduchu. Jeho matka také čeká. Těší se, plna úzkosti, až ho uvidí, až si ho bude smět podržet, až ho polaská, až ho nakrmí. Všem těmto "až" stále něco stojí v cestě. Ba co víc, splní-li se toužebné očekávání, hned se na obzoru vyhoupne další "až": až za chvíli, až rozneseme léky, až si odpočinete, až ho vyšetříme. Mezitím dítě pocítí další nové "až": hlad, vlhkost, nepohodu. Příjemně bude, až mne nakrmí, až mne přebalí, až mne pohoupou. Stále nějaký odklad. Je to k zlosti, proto pláču. To přivádí do zoufalství matku. I ona to věčné "až" překonává s vypětím sil. A dítě čeká, "až" matka nakoupí, až dotelefonuje, až bude mít čas. To neustálé natahování vyžaduje obranu. Takovou obranou je nejenom křik, který je s postupem doby stále méně účinný, ale také schopnost odkládat uspokojování svých potřeb. Odborníci tomu říkají schopnost odložené satisfakce a není to nic jiného než trpělivost.
Ono frustrující "až" se stále rozšiřuje. Hračku dostaneš, až budeš hodný, budeme spolu, až budu mít čas, až táta přijde domů, až po obědě, až zítra, až příště. Pak přicházejí další "až": až k svátku, až k narozeninám, až k vánocům. Denodenně slyší dítě odklady typu "až si uděláš školu, až si opravíš známku, až si uklidíš v pokoji, až pomůžeš s nádobím". Schopnost odložené satisfakce se zvětšuje, rozvíjí se odolnost proti překážkám na cestě k cíli, neboli frustrační tolerance. Časové horizonty se prodlužují: "až po prázdninách, až po skončení školy, až se vyučíš, až po maturitě, až po vojně, až po svatbě". Ani v zaměstnání tomu není jinak: až po atestaci, až po rekvalifikaci, až po čtyřicítce. Poutník životem se vyhupuje na obzor, aby uzřel nové obzory, stejně vzdálené a stejně vábivé. Kdesi za půlí cesty se však cosi mění. Ono "až" ztrácí na přitažlivosti: "až" v důchodu, "až" mne nebudou nikde potřebovat. A na konci je jedno veliké "až" - až umřu.
Ne každá lidská pouť je ovšem takto utvářena. Mnoho lidí onu kýženou frustrační toleranci či schopnost odložené satisfakce postrádá. Jak k tomu může dojít a co se pak stane?
Před několika lety proběhlo v Praze šetření mezi mladistvými toxikomany. Skupina lékařů a psychologů se snažila najít něco, v čem se utváření povah a životů mladých toxikomanů liší od utváření povah a životů ostatních dětí. Kdyby se to podařilo, zúžil by se okruh proměnných podezřelých z toho, že zapříčiňují vznik návyku na drogy. Rodiče postižených se většinou domnívají, že příčinou je parta, špatní kamarádi, špatný "příklad". Zdá se však, že je to poněkud složitější. Šetření totiž ukázalo, že mladiství toxikomani se rozpadají velmi zhruba do takových dvou hlavních skupin. Ta menší by se mohla označit jako "ideová". Do ní patřící toxikomani považují návyk na drogu za něco vyššího, filosofického popř. religiózního, většinou s orientací na dálný východ anebo na jihoamerické indiány. My ostatní jsme nezasvěcení a není možné se tedy s námi o tom bavit, stejně bychom nic nepochopili. Tato nepočetná skupina je dosti fanatická a naprosto odolná vůči léčbě.
U druhé, podstatně početnější skupiny, se opakovaně ukázaly některé zajímavé prvky. Byly to děti z úspěšných rodin, otcové buď funkcionáři, nebo velmi zaměstnaní, matky emancipované, úspěšné v povolání. Pro své děti chtěli často všechno "nej-", ale neměli na ně čas. U jejich dětí se vyskytoval tzv. syndrom prázdného bytu či chcete-li "klíče na krku". Když přišly ze školy, nikde nikdo. "Jdi si hrát" byla nejčastější věta, kterou doma patrně slyšely. Rodiče své nedobré svědomí vůči dítěti kompenzovali hmotnou satisfakcí: "tady máš míč, skate, raketu, lyže, horské kolo, motorku - a jsi si hrát". Byl to přesně ten typ rodičů, kteří raději koupí zájezd na Kanárské ostrovy než by si na Mikuláše nalepili vousy. Šetřením se ukázalo, že v těchto rodinách je významně méně společných aktivit jako všelijakých oslav narozenin, různých výletů, her, společných zážitků. A teď - co se vlastně stalo: okamžitým uskopojováním fyzických potřeb svých dětí vyřadili totiž rodiče ono zázračné slůvko "až". Děti se nenaučily onomu "až". Nenaučily se trpělivosti. Měly nízkou frustrační toleranci, nízkou schopnost odložené satisfakce. Naučily se naopak nadejít si požadavky života bezpracnou zkratkou: proč až po škole, proč až po vojně, proč až po svatbě, když to jde hned. No a protože tyto děti neměly vytvořeny ony obranné mechanismy vůči překážkám na cestě k cíli, složily se při prvním neúspěchu, při prvním životním nárazu, zkrátka selhaly v životě. Na počátku onoho selhání chybělo slůvko "až".
Milí kolegové, v tom, co jsem se právě snažil vysvětlit, spatřuji jeden s důležitých smyslů univerzitního studia: Vaše studium totiž znamenalo pro Vás jedno ohromné až. Buďme za ně vděčni tak, jako buďme vděčni rodičům, kteří nás vychovávali ke zdrženlivosti. Nezpronevěřme se této nabyté ctnosti.
Kde chybí "až", tam není lásky, zodpovědnosti, spolehlivosti, uměřenosti, ohleduplnosti k jiným lidem, tam dokonce chybí i ona věčně nesplňovaná touha po návratu ke kořenům, ono halasovské "až jednou na velikém sněmu ptačím bude přištěbetáno jaro - já se tam vrátím". Jedno veliké až tedy máte za sebou. Nepochybujme však o tom, že na obzoru se již v této chvíli vynořují nějaká další. K jejich dosažení vám za sebe i za své kolegy přeji hodně štěstí. Q.B.F.F.F.