19. 12. 2002
Je známo, že naše sympatie k ostatním při navazovaní kontaktů všeho druhu se řídí hlavně jejich fyzickou podobou, kterou mozek vyhodnocuje během zlomků vteřiny. Více údajně tíhneme k lidem podobných rysů, odkazujícím k dávnému příbuzenství, tedy i podobné genetické výbavě. Fyzická podobnost některých parnerských dvojic bývá až k neuvěření a často působí spíše jako sourozenci, než milenci či manželé. Ovšem intimní vztahy mezi blízkými příbuznými jsou považovány za problematické (z důvodů genetických i kulturních), ačkoli by měly dle zmíněného principu být v podstatě optimální. Čím se tedy řídí mechanismus výběru nejvhodnějšího partnera, jakou roli v něm hraje kombinace genů a jakou zvyky dané společnosti?
S pozdravem
Petr Pištěk
Nedá se říci, že více tíhneme k lidem podobných rysů. Dokonce se někdy mluví o tzv. „komplementaritě pigmentů“, protože blondýny často přitahují černovlasé muže a naopak. Také často v párech vídáváme komplementaritu hmotnosti (kolosální obezita ženy, mužíček hubené švícko, někdy i naopak). Tyto dojmy lze však jen obtížně objektivizovat a nelze je tedy zobecnit. Mechanismy sexuálního či partnerského výběru se zabývá několik vědních disciplín. Etologie poukazuje na důležitost behaviorální složky (chování), která se projevuje například zaujímáním imponujících postojů a předváděním fyzické zdatnosti u samců („hleď, jaký jsem kabrňák, ochráním Tebe i potomstvo, zaopatřím či vybojuji vám prostor i zdroje“) a svádivým chováním samic („takováhle budu matka potomkům, co ponesou tvé geny“). Svádivé (u zvířat „receptivní“) chování naznačuje potřebu býti laskána a dotýkána a demonstruje zdravou způsobilost k mateřství („krev a mlíko“, pusinu jak polštářek). Etologie poukazuje na komplementaritu sexuálního chování, které probíhá v krocích, z nichž každý je pro druhého partnera podnětem k spuštění dalšího a obráceně. Tajemnější mechanismy ovšem zahrnují i signály imunitní a antigenní, které zřejmě zajišťují určitou ochranu před pářením nositelů shodných genů, z nichž některé by se mohly projevit chorobou, kdyby se při vnitřním příbuzenském křížení dostaly do shodných (homozygotních) konfigurací, jinými slovy, kdyby přišly jak od otce tak od matky. Tyto signály se velmi pravděpodobně přenášejí též čichem, jak ukázaly například studie korelující různé partnerské postoje se „zaslepeným“ hodnocením pachu propocených triček. K tématu partnerského výběru lze přistupovat také z hlediska etnografického a sociologického. Tak tradice krojů má mj. možná význam i v tom, že na malých a řidčeji obydlených územích druhotně označuje míru příbuznosti (kroj se liší od vesnice k vesnici či od rodu k rodu) a plní tak podobnou ochrannou funkci proti vnitřnímu křížení jako pach. V odpověď na vaši otázku je však zřejmě nejdůležitější poznatek, že hlavní zábranou vzájemné pohlavní přitažlivosti je až na výjimky společné umístění dotyčných osob v době dětství. Tak, jako jsou si vzájemně neatraktivní sourozenci odlišného pohlaví, kteří vyrůstají ve stejné domácnosti, tak jsou si neatraktivní i společně vychovávané děti, které vůbec příbuzné nejsou. A naopak, i vlastní sourozenci, kteří o sobě nevěděli, mohou v dospělosti vzplanout erotickým vztahem, selžou-li ostatní mechanismy (pach, kroj, chování aj.). A co se týče oné fyzické podobnosti – všiml jste si, že pes se často podobá svému pánovi?