12. 12. 2002
Můj dotaz vyplývá z úryvku Pátečního magazínu LN na na strane 10: "Setkal jste se někdy ještě s něčím, co jste si neuměl vysvětlit?...A tam jsem viděl kazetu s profesorem Ignatěnkem. To je Rus, záhada pro celý svět. Má v rukou takovou energii, že pošle ty vlny na dvoumetrovýho statnýho chlapa a on sebou sekne na žíněnku. Měřej mu to a opravdu tam ta energie je, není to iluze jako David Coperfield...." Za větší záhadu považuji projevy médií v jazycích, které se nikdy neučily...
Od dětství se rádi bojíme. Vábí nás záhady a kouzla. Nejraději bychom vskutku zažili to, o čem nám čítávali v pohádkách a co tak trpce zmizelo, když sklapla knížka a my prozřeli do zklamání všedního dne, kde koberce nelétají, prosťáčci netrumfují starší podlé sourozence a dobro spolehlivě nevítězí. Chytlavost záhad si ovšem neseme životem a někdy je tak silná, že zaplaší i onen otravný rozum, co nám to stále kazí a zesměšňuje. Žádné zválené obilí, ale mimozemšťani! A když někdo okouzlenému davu zpochybní nekrvavé operace, marťany nebo zázračné elixíry, pustí se do něj. Nechceme, aby nám někdo bral i tu poslední naději na pohádku, co tak dráždivě rozechvívá naši duši. Jak to dělá pan Ignatěnko, nevím. Projevy médií v jazycích, které se nikdy neučily, jsem neslyšel. Zažil jsem ale mnoho jiných záhad, nad kterými zůstával rozum stát. Viděl jsem v Tokiu na ulici skákajícího papundeklového panáčka, žádný motorek, žádné drátky loutkovodiče. Když jste na něj šlápli, zmlkl. Sundali jste nohu, začal skákat. Naprostá záhada. Pak jsem tam viděl ocelové kruhy a chlapíka, co je zasekával jeden do druhého. Pak ho dal mně, a on se taky přesekl a ihned scelil. Cítil jsem ten odpor, ono procvaknutí, a pak už nic, jen pevné kruhy. Dal mi do dlaně minci. Do mé dlaně, kterou cítím a vím, co s ní dělám. Čáry máry fuk – otevřel jsem ji, a v mé dlani mince nebyla. Zmizela. Nevím kam. Pak mi do dlaně vložil malou kachničku z pěnové umělohmotné buničiny. Zavřel jsem ruku, on začaroval, já ruku otevřel – a hle, kachničky byly čtyři. Byla to má ruka a já o ničem nevěděl. Když mi pak některá z kouzel prozradil, byl jsem ohromen jejich stupidní jednoduchostí a zklamán z toho, na co jsem naletěl. Jenže většina těchto triků mi zůstala i nadále zapovězena. V Hamburku přede mnou kouzelník zapálil mnou podepsanou stoeurovku. Sledoval jsem každý milimetr jeho počínání včetně padání jejího popela do popelníku. Po půlhodině mi bankovku před svědky vrátil i s mým pravým podpisem. Za obojí dám ruku do ohně. Mám věřit, že jsou to zázraky, nebo že je to jen lest, stejně triviální, jako ty, co už jsem prokoukl? Bude to s panem Ignatěnkem stejně, nebo to je konečně ta pravá záhada, kterou opravdu nikdo už nedokáže ani odhalit ani vysvětlit? Co myslíte?