17. 10. 2002
Co je příčinou snění?
Dá se sen vědecky definovat a přenést do reality?
Souvisí pestrost snu s intelektem člověka?
Dokud žijeme, je náš mozek neustále v činnosti, a to i při změněných stavech vědomí. Jinými slovy, nelze nemyslet. Přitom naše vědomí ve smyslu bdělosti víceméně pravidelně kolísá. Jedním z takových výrazných rytmů je cirkadiánní (tj. probíhající s periodou zhruba jednoho dne) střídání spánku a bdění. Spánek je ovšem velmi aktivní proces, který stále ještě není zcela probádán. Ví se však, že v něm probíhá mnoho důležitých dějů, a to na všech úrovních, včetně molekulární. Každé stádium spánku má své neurofyziologické charakteristiky, jež se dají zjišťovat mimo jiné pomocí přístrojů, které měří elektrickou aktivitu mozku (např. EEG). V určité fázi spánku se lidem (ale i zvířatům) zdají sny. Lidé o tom mohou vypovídat, u zvířat se to předpokládá na základě mnoha analogií, které pozorujeme jak v EEG, tak v chování (spící pes občas zacuká nohama, zaštěkne, má pod víčky pohyby očí apod.). Biologická úloha snění není stále ještě zcela objasněna. Některé nálezy naznačují, že se během snění jaksi „dělá pořádek“ v nastřádaných informacích, důležité údaje se převádí z krátkodobé paměti do dlouhodobé a odehrává se cosi jako „úklid na disku“ počítače. Je ovšem mnoho dalších teorií snů včetně psychoanalytických (viz např. Sigmund Freud: Výklad snů). Příčinou snění je činnost těch mozkových struktur během spánku, které vizualizují zpracovávané děje při zachovalé určité úrovni prožívání. Proč tomu tak je, přesně nevíme. Sen a jeho mechanismus se sice dá vědeckými metodami (tj. testováním hypotéz) z různých úhlů studovat, ale jeho úplný smysl se tak nedá pochopit. Nicméně jednotlivé poznatky o mechanismu snění se dosti rozšířily. Přenesení snových dějů do reality sice stále ještě patří do oblasti science fiction, ale teoreticky je proveditelné. Umíme si totiž představit, že by se signál z příslušných neuronů snímaný jemnými a přesnými čidly převedl pomocí počítačového programu ve skutečnou akci a sen by se tak „realizoval“. Již nyní probíhají v laboratořích pokusy, kterými se podařilo prokázat „snění“ zvířat. Ukázalo se totiž, že při pohybu laboratorního potkana prostorem se aktivují určité buňky hipokampu (to je důležitá část mozku), a to v konstelacích, které odpovídají tomu kterému místu, v němž se zvíře nachází. Na základě znalosti těchto konstelací a trajektorie, po níž se potkan pohybuje, se dá vypracovat program, který potom dokáže při snímání elektrické aktivity mozku rekonstruovat dráhu pohybu zvířete a naopak. Výsledek se dá porovnat se skutečností a zjistit, do jaké míry to všechno platí. Pointa je, že na základě takto prováděných záznamů u spícího zvířete se již podařilo rekonstruovat dráhu, po které se pohybovalo ve „snu“, která se mu „zdála“. To jsou teprve počáteční krůčky ve fascinujícím studiu velikého tajemství spánku. Zda pestrost snění souvisí s intelektem, není prokázáno. Osobně se domnívám, že nikoli, už proto, že snění je téměř výlučně vizuální, zatímco intelekt je konstrukt, který má různé složky, z nichž některé s prostoročasovou orientací (a konkrétní obrazotvorností) příliš nesouvisejí.