19. 9. 2002
Dělá mi potíž vyrovnat se se smrtí,resp. s poměrnou krátkostí lidského života.Mám hrůzu z domova důchodců,kde se kumulují čekatelé na smrt v různém stadiu vývoje. Je mi 80 let a zastřelit se nechci,-co byste mi jako psychiatr poradil?
Musím se přiznat, že Vám především nevěřím. Je-li někomu 80 let a má „hrůzu z domova důchodců,kde se kumulují čekatelé na smrt v různém stadiu vývoje“ a „nechce se zastřelit“, je nejspíš v takovém duševním rozpoložení, že sotva sedí u computeru (!!!) a e-mailuje si s Reflexem, který čte natolik, aby věděl, co je v něm za sloupky a rubriky. Navíc, když už jste to vydržel/a bez domova důchodců do 80 let, vydržíte to nejspíš i těch pár let navíc, co máte jistě před sebou, bude-li Vám zdraví sloužit. Nebude-li sloužit, dostanete se nikoli do domova důchodců, ale spíše do některého zdravotnického zařízení, což bude nutnost těžko ovlivnitelná radou nějakého psychiatra. Ve Vaší otázce je navíc podezřelý paradox: na jedné straně Vám je za těžko „vyrovnat se s poměrnou krátkostí lidského života“, na druhé straně uvažujete o zastřelení (i když se zastřelit nechcete). Je Vám tedy život krátký nebo dlouhý? Také musím v zájmu mnoha českých důchodců poopravit Váš názor na „domovy“. Nejsou to vždy pouze jakési čekárny na smrt. Jsou to často místa, která umenší opuštěnost, nahradí zklamání z vlastní rodiny a poskytnou útočiště těm, kteří by ho jinak nenalezli. Pro mnohé jsou to dokonce místa, kde najdou i v pozdním věku smysl své další existence. To vše navzdory všem záporům, které činnost těchto zařízení nevyhnutelně provázejí. Nesnižujme úlohu těchto útočišť jejich paušálním, povrchním odsudkem. Mnohým z nás se ještě takové místo může jednou velmi hodit. Ale zpět k Vaší otázce: jako psychiatr bych Vám neporadil nic, jste-li duševně zdráv, protože psychiatrie je lékařským oborem, který se zabývá duševními nemocemi. Jste-li duševně nemocen, navštivte svého lékaře a svěřte se mu, nebo mi ještě jednou napište na zde uvedenou adresu. Určitě se najde způsob, jak Vám pomoci.