12. 9. 2002
Vazeny pane doktore,
Obracim se na Vas s prosbou o radu. Posledni dobou me dost suzuje problem, ktery by se svymi specifiky asi dal nazvat zarlivost. Jedna se o to, ze mam ³noveho² pritele (tak 8 mesicu). V okamziku, kdy prejde do kontaktu s nejakou atraktivni divkou (napr. osobni rozhovor nebo tanec), zacnou moje problemy. Prepada me smutek, pak vztek a misi se do toho I strach, ze ho ztratim. Vetsinou se do toho primisi I trocha nepratelskych pocitu vuci dane divce, byt je to moje pritelkyne nebo dokonce sestra. Myslim, ze problem je spis ve mne, pritel se totiz nechova nijak neobvykle. Nevim jestli to take nesouvisi s dalsimi jeho I mymi ³specifiky². Napr. - jeho - drive se s devcaty skoro vubec nebavil, byl spis introvertni nebo je varianta, ze jsem si toho tolik nevsimala a ted to vice pozoruji. Dale ja - pred dvema lety jsem prodelala psychoticky atak, ze ktereho se jeste sbiram
Žárlivost lze hodnotit v několika rovinách, jejichž podrobnější přiblížení by vyžadovalo víc informací o vašem případu. Pojem „žárlivost“ je zřejmě odvozen od „žádlivý“= chtivý (lásky), to od žádati. Žárlit znamená nesmírně se strachovat o lásku, řevnit. Je chápána zhruba ve dvou významech. Jednak jako hostilní, nevraživý postoj či projev daný závistí, jednak jako zvláštní forma obav a úzkosti, která je na pozadí strachu ze ztráty lásky jiné osoby, jež svou přízeň přenáší na soka (sokyni). Žárlivost je do určité míry kořením lásky a je její normální součástí. Je daní, kterou platíme za to, že někoho můžeme milovat a on nás. Je jednou ze stabilizujících sil k udržení monogamních svazků, je jakýmsi jističem věrnosti. Překročí-li však tuto „fyziologickou“ mez, stává se destruktivní a může přispět ke zhroucení vztahu někdy rychleji než nevěra nebo skutečný sok. K tomu, aby člověk mohl opravdu trvale někoho milovat, potřebuje také prostor, který je vymezen jeho osobním pocitem svobody. Ta je sice ve vztahu k milované bytosti vždy omezena, ale míra tohoto omezení a míra volnosti musí být v rovnováze. Tento poměr je u každého jiný: někdo potřebuje k pocitu životní jistoty spíše osobní pouto, někdo spíše osobní volnost. Tím je dána individuální rozdílnost při hodnocení žárlivosti jakožto jedinečného fenoménu v mezilidských vztazích. Podíl na žárlení přitom mají většinou oba partneři. Jeden tím, že slyší trávu růst, druhý třeba tím, že mu žárlení partnera dělá dobře a svým chováním ho, byť i nevědomky, přiživuje. Patologická žárlivost, často i ve formě vyloženého bludu, je často pozorována u alkoholiků, u osob s cévní či Alzheimerovou demencí a u některých dalších poruch. Máte-li pocit, že by chyba mohla být na Vaší straně, jak píšete, a že by mohla třeba i souviset s Vaší prodělanou psychotickou atakou, pak by možná bylo dobře obrátit se kromě Reflexu ještě na svého psychiatra a poradit se, jak to zvládnout.