28. 3. 2002
Nepřijde vám, že se společnost (a asi se to zdaleka netýká jen Čech)
rozdělila na ty, co fandí Izraelcům, a na ty, již fandí Palestincům, ze
stejně neracionálních pohnutek, jako je rozdělená na Sparťany a
Slávisty?
Černobílé fandění je vždycky dáno spíše emocí než rozumem. Otázka je, kdo je z dlouhodobé perspektivy lepším rádcem. Emoce nepotřebuje detailní znalost problému, na který se upíná, naopak. Čím větší zjednodušení, tím snazší rozhodnutí. Úspěšná životní dráha se pohybuje na vratké hraně mezi snadností rozhodnutí a jejich správností. Jak u Sparty a Slávie, tak u České televize, Palestiny či Srbska hraje při vzniku emoce roli identifikace. Naše vnitřní promítnutí se do té které role, ztotožnění se s jejími představiteli. To je to, co nás na všech zápletkách a konfliktech zajímá a vzrušuje. Představa, že „by se to mohlo stát nám“, popřípadě úleva „ještě že nám se to nestalo“. K tomu, abychom se mohli identifikovat, nesmíme si svůj vzor příliš komplikovat hloubavým rozborem. Nemůžeme si například připustit, že pan učitel Hnízdo je oproti tatínkovi, co nebyl na vojně, vlastně srab. Ztratili bychom svou jistotu. Abychom se mohli ve vztahu ke strašlivému a nešťastnému konfliktu na Středním východě černobíle rozdělit, museli bychom nevidět, že značná část Izraelců si přeje s Palestinci jednat a odmítá tvrdý postoj, a že jsou Palestinci, kteří po celý život spokojeně žili a obchodovali jako izraelští občané. A ti, kdož se opásávají bombami a zabíjejí nevinné lidi, je přivedli do neštěstí. Hranice zla nevede tam, kde ji chceme vidět, když planeme nenávistí. Jak Sparťani tak Slávisté jsou smrtelníci jako my. Toto není relativistická pobídka k přehlížení zla. Je to jen upozornění, že jeho hranice neprochází mezi rasami či národy, ale mezi lidmi nebo spíše uvnitř jejich srdcí. Jan Masaryk říkal, že správný chlap nemůže zůstat neutrální, když se dva perou a jeden z nich má pravdu. Ovšem jsme-li odkázáni ve svém úsudku pouze na zpravodajství, neměli bychom svým očím dopustit vlčí mlhu.
(bez záruky)