21. 2. 2002
Myslíte si, že se kvůli konfliktům politiků o Temelín mám bát jezdit na hory do Rakouska?
Vezměme to obráceně: má se Rakušan bát přijet k nám? Ale pozor. Jakkoli se v dobré společnosti sluší odpovědět naprosto záporně, poctivá úvaha je zamotanější. Temelín totiž není konfliktem politiků. Temelín je obecným problémem, jak u nás, tak u sousedů. Připomíná jim Černobyl. Statisíce rakouských občanů, kteří podepisovali petici proti Temelínu, převážně nebyli politici. Navíc politici jsou v demokracii vesměs obrazem populace, která si je zvolila, ať se nám to líbí nebo ne. Bylo by tedy velmi zavádějící si myslet, že jsou to hulváti a tuneláři, zatímco my, lid, máme srdce na dlani. Je ovšem pravda, že v obou zemích, o kterých je řeč, se blíží volby. To je doba, kdy bezuzdní mocichtivci procitnou a začnou horem dolem slibovat nesplnitelné a využívat všeho, co leží u cesty, ku svému prospěchu. A tak i původně oprávněná obava, zda mamutí stavba socialismu splňuje současné nároky na bezpečnost, se stala z problému odborného problémem politickým a populisté všech barev teď využívají chytlavosti látky ku sbírání volebních bodů. Co s tím máme dělat my, kteří toto čteme? Předně si urovnat v hlavě, jaký malér stojí za to. Nedopustit, aby nás předvolební guláš zbavil úsudku. Obrnit se vůči milým jižním sousedům, co pulírují sádrové jeleny v alpských chalupách, trpělivostí. Trvat na tom, že hlavní zájem máme společný. Zdůrazňovat to, co nás spojuje a odložit to, co nás rozděluje. A hlavně – klidně tam na ty lyže jet, je to krásná země. Psáno ve Vídni 30. ledna 2002.
(bez záruky)