16. 1. 2025
Pane doktore,
někde jsem od vás slyšela docela zajímavou teorii o vzniku lidské řeči, ale už si nepamatuji, kde to bylo a jak to přesně znělo. Nemůžete mi to laskavě připomenout? Děkuji, J. Černá
Odkud jste to vzala nevím, ale odpověď zde cituji z naší kapitoly Höschl C., Španiel F.: Umění a (neuro)věda v knize Horáček J. a spol. (editoři): Mozek a jeho člověk, mysl a její nemoc, 2. vyd. Galén 2024. Zdá se, že neokortex (vývojově nejmladší část mozkové kůry), jehož mohutným rozvojem se člověk odlišuje od většiny živočichů, není ani tak výsledkem chůze po zadních a uvolnění rukou pro práci, jako spíše důsledkem narůstajícího počtu jedinců v sociálních skupinách a lze ho tedy nahlížet jako »sociální mozek«. Na základě archeologických nálezů lze předpokládat, že velikost sociálních skupin primátů a hominidů za posledních půl milionu let dramaticky rostla a je přímo úměrná velikosti »sociálního mozku«. Za sociální skupinu považujeme množinu jedinců, kteří se mezi sebou vzájemně rozpoznávají jakožto jednotlivci. U dnešních lidí je to skupina zvíci asi 150-200 osob, jejichž adresy máme ve svém mobilním telefonu. Sociální soudržnost skupin je u primátů a hominidů udržována především opečováváním, »groomingem«, což je většinou vískání, šimrání a drbání srsti. S velikostí skupiny narůstá ovšem také časová náročnost groomingu, který slouží jako »sociální lepidlo«. To nelze donekonečna, protože narůstající časová investice do groomingu začne vytěsňovat jiné, pro život důležité aktivity, jako je obživa, reprodukce, boj s přirozenými nepřáteli ap. Zdá se, že maximální únosná doba, po kterou je možno beztrestně se věnovat groomingu, činí cca 30 % denní doby. S rostoucí velikostí skupin byla tato doba zřejmě překročena zhruba před půl milionem let, kdy velikost skupiny kladla na sociální kohezi nároky, jež fyzický grooming již nemohl zajistit. Vznikl tak neobyčejný tlak na rozvoj jiného, účinnějšího »sociálního lepidla«, než je fyzické opečovávání. A to je doba, kdy fyzický grooming byl nahrazen groomingem »sociálním«, jenž byl zajištěn vokalizacemi, jež daly základ zpěvu, od něhož je již jen krůček k jazyku. Všimněme si, že přirozený jazyk bezděky přiznává své původní poslání, mluví-li o »drbání«. Drbat ve smyslu fyzického opečovávání a drbat ve smyslu „tlachat“ jsou zřejmě dva vidy téhož. Tuto úlohu jazyka připomínal matematik a filozof Jiří Fiala, když vyprávěl, jak byl kdysi ve Francii na návštěvě v jedné společnosti, kde prakticky nikoho neznal, a přítomní si tam mezi sebou živě povídali. Když potom večer odcházel, hostitel mu třásl rukou řka: »To jsme si krásně popovídali.« V tomto dojmu mu nebránila skutečnost, že Jiří Fiala údajně za celý večer pronesl pouze tři slova: »Je suis d’accord«. To, čemu tedy lingvisté říkají »communion mutuel«, není vlastně nic jiného než »social grooming«. K jeho rozvoji došlo zhruba 500 000–200 000 let př. n. l. ruku v ruce s rozvojem sociálního mozku a objevením se nových variant genu FOXP2, který je v této podobě na schopnost řeči zřejmě vázán. Stabilita pro rozvoj sociálních skupin tak důležitého „lepidla“ je zřejmě zajištěna mechanismy libosti (prožitky krásy, slasti, radosti), kterými jsou zpěv, hudba i sdílení drbů opatřeny. Případným kritikům této teorie odpovídám „Se non è vero, è ben trovato“ (není-li to pravda, je to hezky vymyšleno, jak v takových případech říkají Italové). Další četbu viz hoschl.cz/E2TS.