17. 1. 2025
Dobrý den pane profesore,
pokud by jste měl trochu času odpovědět na tento krátký dotaz: Antonín Dvořák byl mimo svou hudební genialitu známý též osudem, který ho poněkud tvrdě zkoušel i když ne tak jako jeho kolegu Bedřicha Smetanu. Dvořák se zamiloval do své žačky Josefíny Černínové, byl však odmítnut nejen jí ale i její rodinou a nakonec se oženil s její sestrou Annou. V čase od odmítnutí do sňatku právě se sestrou Josefíny, Annou, dlouho do noci psal jednu skladbu za druhou. Spánek měl nejspíše nedobrý, avšak jako by ho něco v hlavě nutilo aby psal pořád dál. Jak je možné že skrze bolest z odmítnutí může člověk najít sílu zvládat věci, které by jinak zvládal bud pomalu a nebo vůbec, a co je vlastně zdrojem té vnitřní síly? A jak vlastně hudba ovlivňuje mozek a co vlastně o vlivu hudby víme? S pozdravem Fenclík
Malá oprava: dotyčné sestry nebyly Černínovy, ale Čermákovy. Také si nejsem jist, zda se toto Dvořákovo „trauma“ mediálně nenafukuje, aby bylo o čem psát, neboť jinak žil tento génius spokojeným životem spořádaného katolíka se zájmem o holuby a o lokomotivy a jeho největšími „hříchy“ byly karetní hra Darda a pivečko. Co se nespavosti týče, Dvořák byl zřejmě geneticky nastaven jako „skřivan“, protože vstával časně před jitrem a při ranní mši už měl za sebou přinejmenším vydatnou procházku. Ale budiž. Řekněme si tedy, že lidská duše má zvláštní schopnost proměnit bolest a utrpení v něco tvořivého, obzvlášť u lidí, kteří mají umělecké sklony a talent nebo cítí hlubokou potřebu vyjadřovat své pocity. Tato síla, která dokáže přetavit trýzeň v umění, má několik možných zdrojů. Bolest z odmítnutí nebo ztráty může uvolnit emocionální energii, jež se u tvořivých jedinců, jako byl Dvořák, přesměruje do tvorby. Skládat či provozovat hudbu, malovat nebo psát literaturu může být způsob, jak bolest "vypustit" nebo ji přetavit do něčeho smysluplného. Tvorba může být také útočištěm – místem, kam člověk unikne od svých trápení. Hudba mohla být pro Dvořáka prostředkem, jak se vyrovnat s vnitřními konflikty, nebo dokonce způsobem, jak komunikovat to, co nemohl vyjádřit slovy. Vytvoření nesmrtelného díla může být „odměnou“ za bolest. Dvořák možná cítil, že prostřednictvím své hudby proměňuje své osobní ztráty v hodnotu univerzálního významu. Lidé také často objevují nečekané zásoby síly ve chvílích, kdy čelí krizi. Pro Dvořáka mohla být jeho práce nejen cestou, jak se vyrovnat s bolestí, ale i způsobem, jak naplnit svůj pocit povinnosti vůči sobě, svému talentu a své víře. Mimochodem velcí tvůrci většinou čerpají inspiraci nejen ve vlastním trápení, ale v lidských osudech vůbec. Utrpení je univerzální a umění je jedním z mála způsobů, jak ho sdílet a zmírnit jeho tíhu. Je fascinující, jak může být bolest tak paradoxní: na jedné straně zdrcující, na druhé straně zdrojem neuvěřitelné síly a tvořivosti. Dvořák, stejně jako mnoho jiných umělců, našel zřejmě v tomto protikladu způsob, jak překonat vlastní trápení a vytvořit něco, co nás oslovuje dodnes. Možná právě to je největší triumf lidského ducha – schopnost přetavit temnotu v krásu. A o hudbě zase příště.