1. 12. 2022
Vážený pane profesore,
v kinech nyní běží film o Josefu Myslivečkovi, který trpěl syfilidou a přesto psal krásné skladby. To platí i pro mnoho dalších umělců s touto nemocí. Přitom jejich tvorba nebyla narušena nebo (snad) byla dokonce povzbuzena. Např. skladatelé Schubert, Schumann, Smetana, spisovatelé jako Maupassant či malíři jako Manet nebo Gauguin. Složil by Smetana tak nádherné skladby, kdyby touto nemocí netrpěl? Schubert prý na smrtelné posteli vykřikoval, že mu přicházejí na mysl ty nejúžasnější hudební nápady. Je na této nemoci něco tak výjimečného, nebo jsou tvůrčí schopnosti spíše podpořeny vědomím brzkého konce? Děkuji za odpověď.
Pavel Čejka
Předně si řekněme, že jmenovaní velikáni umění měli nejdřív talent a teprve potom syfilis a ne obráceně. Navíc u mnohých to onemocnění není jisté. Zrovna u Josefa Myslivečka mají někteří za to, že ono znetvoření obličeje, ve filmu tak děsivě připomenuté, bylo způsobeno spíš úrazem, který utrpěl po cestě do Mnichova, než syfilidou, kterou ovšem zřejmě opravdu trpěl. Navíc syfilis, tedy nákaza spirochetou Treponema pallidum, sama o sobě k psychickým změnám nevede, to až její pozdní forma, progresivní paralýza (PP). To je dnes již velmi vzácná paralytická demence, která se dostavuje jen u malé části nemocných syfilidou řadu let po nákaze.
Je pravda, že příznaky, jež vykazoval v pozdních letech svého života Bedřich Smetana, jsou téměř encyklopedickým popisem PP. Například těžké poruchy soustředění Smetana sugestivně popsal v dopise učiteli Zavadilovi z 24.2.1882: „Chorobný stav můj dovoluje mně pouze v maličkých odstavcích časových pracovati: Píši-li jen malou hodinku, žene se mně hučení do hlavy a dostávám závratné mžitky před oči tak, že jsem nucen nechati všeho psaní, (…) a počkati, až se to vše zase utiší. (…) mám co dělat, bych – když ani jediný tón zevnější na mne nenaráží – udržel souvislost celého organismu, abych melodické, harmonické, polyfonické a orchestrální částky v paměti zachoval. Tu nesmí nic cizího, tomu dílu velikému nepříbuzného, se v mysl vplésti, sic je veta po jednotě stylu ve vazbě…“ U Smetany, jenž byl navíc od r.1874 zcela hluchý, se objevila dysartrie (setřelá řeč, vynechávání slabik), ataxie (vrávorání), nápadná změna povahy, impulzivita, ztráta soudnosti, mánie, zanedbaná péče o zevnějšek a hygienu, poruchy paměti, bludy a zrakové i sluchové iluze a halucinace. PP je zkrátka „simia morborum“, choroba, jež napodobuje mnohá ostatní onemocnění. Díky tomu může manický „drive“ dodat ve spojení s talentem dostatečnou energii i chátrající a polorozpadlé osobnosti, takže sice už nevíte, co jste měl k obědu a nepoznáte vlastní dceru, ale zároveň jste schopen složit smyčcový kvartet či Bettinu Polku. Proto se říká, že na rozdíl od jiných demencí je u PP zachována tvůrčí činnost často bez jakýchkoli známek úpadku. Pokud jde o častý výskyt syfilidy u tvůrčích osobností, kauzalita je obrácená: k nákaze vede bohémský způsob života, zejména v době před antibiotiky; ne že by tedy nákaza vedla k tvořivosti. Ve starých textech se dokonce můžete dočíst, že syfilis je nemocí způsobenou nadměrnou tíhou zodpovědnosti, protože v napoleonských armádách jí onemocněli převážně důstojníci. Důvod byl ovšem prostý – důstojníci měli na rozdíl od obyčejných vojínů volné vycházky do města, kde navštěvovali vykřičené domy. A to je vše, co je na této nemoci tak výjimečné. Ti velikáni netvořili svá hvězdná díla díky syfilis, nýbrž navzdory syfilis. Jsme jako olivy, jež ze sebe vydávají to nejlepší pod tlakem. Ale musíme k tomu mít navíc povahu, talent a štěstí.