4. 8. 2022
Vážený pane profesore, majetek shromažďuje během svého života většina lidí. Některé předměty jsou pro život nezbytné, ale bez spousty věcí se dá obejít. Existují i historické postavy, které majetek programově nehromadily (např. František z Assisi, Žižka, Gándhí). Velikost majetku je znakem životní úrovně. Co ale velký majetek? Existují tzv. superbohatí lidé, kteří žijí úplně stejně jako šlechta v minulých staletích. Bydlí v oplocených honosných sídlech, obklopeni početným služebnictvem, s běžnými lidmi většinou nekomunikují, a místo stájí s koňmi vlastní drahá auta, jachty a tryskáče. Bohatství je také spojeno s mocí a prestiží. K velkému majetku se lze dostat zhruba třemi způsoby: vlastním přičiněním, dědictvím nebo kriminální činností (známý je Balzacův citát „Za každým velkým majetkem se skrývá zločin“). Pokud jde o první způsob, je jistě pravda, že člověk zbohatne tvrdou prací, k tomu se ale někdy přidává bonmot „ne svojí prací, ale prací někoho jiného“. Zde bych se ale rád soustředil na lidi, kteří - řekněme poctivě - zbohatnou během svého života prací, chytrostí a odvahou (tzv. americký sen „z poslíčka milionářem“). Jaké mají psychologické vlastnosti a předpoklady? Jen vysoké IQ to asi nebude, neboť např. vysokoškolští profesoři a akademici žádnými boháči nebývají (ani Einstein nebyl). Nebo se spíše jedná o tzv. emoční inteligenci, která umožňuje lidem rychleji postupovat v hierarchickém žebříčku? Dají se tyto vlastnosti identifikovat již v mladém věku? Na druhé straně, může mít hromadění velkého majetku i patologické příčiny? Děkuji za odpověď. Pavel Čejka
K úspěchu v podnikání, jenž je většinou poměřován ziskem a rozvojem statků, vede několik vlastností v kombinaci se štěstím. Mezi tyto vlastnosti patří jistě emoční a sociální inteligence, neboť podnikání je do značné míry otázkou komunikace s lidmi (partnery, zákazníky, dodavateli), schopnost orientace v socio-ekonomickém prostředí (umět najít „díru na trhu“), jistá empatie (schopnost vcítit se do mentality zákazníka, případně partnerů), cílevědomost, houževnatost, soustavnost, určitá míra bezohlednosti (nemůžete se příliš dojímat nad osudem každého zaměstnance, kterého musíte propustit pro neschopnost), nadšení, dobrá intuice a odolnost vůči stresu (resilience). To, že k velkému majetku přijdete kromě svého nasazení také (často zejména) prací jiných lidí, nemá v mých očích záporné morální znaménko, neboť zdaleka ne každý „má koule“ na to, nést riziko podnikání a investovat do neprověřených nápadů a nejistých projektů. A těm všem dáte vlastně příležitost uplatnit své nadání nebo alespoň svou námahu bez tohoto rizika, což většině lidí zřejmě vyhovuje. Proto také by chtěli socialisticky pracovat a kapitalisticky žít, z čehož vzniká mezi podnikateli a zaměstnanci určité pnutí. Rozdíly mezi lidmi jsou hnací silou pokroku, nejsou-li nehorázně velké. Kdyby naopak každý jedinec měl mít svůj zámek, nebyl by nikdo, kdo by ty zámky stavěl a ty balvany tahal.
Patologické formy hromadění peněz a majetku jsou vykresleny jak v literatuře (starý Grandet v Balzacově románu Evženie Grandetová či Harpagon v Molièrově Lakomci), tak definovány jako duševní porucha – hromadění (tzv. hoarding), jež patří do okruhu obsedantně-kompulzivních poruch a jde spíše o neschopnost zbavit se krámů (viz Rx 15/2016, hoschl.cz/AEV3 a Rx 49/2018, hoschl.cz/AMDT). Dnes se také už vyskytuje digitální hromadění (e-hromadění nebo cyberhoarding), což je ukládání a uchovávání digitálních výtvorů a zbytečných elektronických dat („digitálního haraburdí“) do počítače a neschopnost je vymazat. Potřeba zajistit sebe a přenos svých genů do dalších generací péčí o větší bezpečí a o zdroje je přirozenou a nutnou součástí pudu sebezáchovy. Lakomství a samoúčelné hromadění majetku, pokud nevede k dalšímu rozvoji společnosti a kultury a neposkytuje obživu dalším, je pouze nežádoucím vedlejším projevem tohoto pudu, daní, kterou platíme za své přežití.