Höschl C.: Touha zanechat stopu. Reflex 26-27/2022, str. 86.

30. 6. 2022


Dobrý den, pane profesore,
Zajímalo by mě, zda je z hlediska psychologie, potažmo psychiatrie něco patologického na celkem běžné lidské touze "zanechat stopu". Spousta lidí z tohoto důvodu například píše knihy, které si sami vydají v nízkém nákladu a nikdo je nečte. Někdo zapálí Artemidin chrám v Efesu, aby se dostal do novin. Někdo třeba jen vtrhne během zápasu na fotbalové hřiště, aby mohl po letech ukázat potomkovi video na youtube se slovy: "Podívej synku, tohle je táta". Nechci se bavit o trestně-právní rovině některých těchto skutků, ale značí touha po zanechání nějakého trvalého odkazu psychickou poruchu, nebo je naprosto přirozená? Nebo je pravda někde uprostřed a záleží na síle této touhy?
Děkuji za odpověď, s pozdravem Jiří Veselý

Puzení předávat štafetu bytí z generace na generaci a udržovat tak plamen života na zemi je nepochybně vrozené a je základní vlastností živé hmoty. Jestliže kdy vznikl život, jenž touto vlastností neoplýval, tak o něm nevíme, protože již dávno zanikl. Pozoruhodné přitom je, že nám na osudu následujících generací záleží navzdory tomu, že tu s nimi už nebudeme a mohl by nám být tedy jejich osud ukradený. Nebýt této iracionální péče o budoucnost, jež se nás netýká, mohli bychom si v klidu dál těžit uhlí, znečišťovat přírodu a kašlat na klimatické změny. I té vody je zatím pro nás ještě dost. Přesto se chováme, jako bychom byli ve službách nějakého vyššího principu, a chovají se tak všichni živočichové a možná i rostliny. Také se derou ke světlu seč mohou a produkují semena a pyl a jsou množeny a zanášeny na další území a do dalších generací. Snažíme se tedy expandovat v čase i prostoru. Tato expanze, a tedy relativní věčnost života, je zajištěna sebekopírovací (replikační) schopnosti molekul DNA, jež si tvoří obaly (těla), která tuto expanzi zajišťují. Slavný biolog Richard Dawkins nás nazývá stroji na přežívání DNA („survival machines“). Každý biologický mechanismus má u lidí i své mentální (psychologické) a sociální projevy a také poruchy. Bolest nás zachraňuje před poraněním, spálením a nemocí, strach před příliš velkým rizikem na životě a zdraví, úzkost před ztřeštěnými nápady. Daní za to jsou vleklé bolesti bez signální funkce, migrény, fobie a úzkostné poruchy. Mentální paralelou „puzení“ života k nesmrtelnosti je právě ona potřeba být viděn, slyšen a zanechat stopu. Jde vlastně o mentální obdobu touhy po nesmrtelnosti, jež obchází nevyhnutelnost individuálního zániku. Jako v té písni: „Tělo Johna Browna tleje v hrobě, ale jeho duch kráčí dál…“ Za „ducha“ si můžeme dosadit myšlenku, symfonii, sochu, obraz, román, v horším případě požár Artemidina chrámu či bitku na fotbalovém hřišti. Touha zanechat po sobě víc než hromádku popela v urně je tedy naprosto přirozená a symbolicky ji vyjadřuje pobídka „zasaď strom a postav dům“. Představit si pod tím můžeme ledacos. Vykrystalizuje-li však tato přirozená potřeba v samoúčelný a destruktivní slavomam, stává se nejprve směšnou a posléze nebezpečnou. Pak už jde o psychickou poruchu, i když její hranice je velmi neostrá a neschopenku na ni nedostanete. Také vás kvůli tomu u soudu nikdo neosvobodí pro nepříčetnost, když něco provedete. Takže je to vlastně jedno.