9. 6. 2022
Dobrý den pane profesore,
připomínáme si výročí atentátu na Heydricha. Spousta statečných Čechoslováků ochotných položit životy za svobodu. Dnes ale vážně uvažujeme o možnosti obětovat životy ukrajinských mužů, žen i dětí jen proto, aby nám nezdražili plyn. Přemýšlím, co se to s námi za těch 80 let stalo? Je to nějaká „cyklická“ degenerace, která pramení z blahobytu? Děkuji a přeji mnoho zdaru.
Jan Holemý, Králův Dvůr
Čecháčkovská malichernost tváří v tvář nezměrnému utrpení ukrajinského lidu působí opravdu odpudivě. Přece nebudeme přijímat další uprchlíky, mohl by nám zdražit kaviár. Ať si tam umírají, hlavně že my budeme mít v zimě plyn na topení a v létě elektřinu na klimatizaci. Taky se vždy zachvěju hnusem, když tohle slyším a ještě hůř, když čtu nebo slyším z českých úst zločinnou ruskou propagandu. To je něco tak otřesného a nepochopitelného asi jako podpora nacismu a schvalování holocaustu. Jeden se stydí za to, že žije v jedné zemi s mravními zrůdami, které by se zřejmě neštítily ani genocidy, když mohou všelijakými nesmyslnými kecy o nacismu a laboratořích na Ukrajině schvalovat apokalyptickou zkázu celých měst a vraždění civilistů, vesměs naprosto nevinných lidí, včetně dětí. Co to je za lidi (dobře si je zapamatujme), to hlava nebere. Navzdory tomu nevidím věc tak černě jako vy. Máte pravdu, že za druhé světové války se našla spousta statečných Čechoslováků, ochotných položit životy za svobodu. Jenže ta by se – jsem přesvědčen – našla i dnes, stejně jako tehdy se našla spousta zrádců, kolaborantů a „Čurdů“. Úpadek tedy nespatřuji ani tak v tom, co se to s námi za těch 80 let stalo, jako spíše v tom, že navzdory poučení z protektorátu, ze srpna 1968 a z normalizace se s námi nestalo nic, takže proporce zrádců je patrně stále stejná. Rád bych věřil, že i proporce hrdinů je stejná, ale máte pravdu, že blahobyt a celková rozmazlenost asi udělaly své, takže se možná vskutku ukáže, že v dějinách se cyklicky vracejí období hojnosti, zakončené dekadencí, jež předchází pádu říší nebo přinejmenším válkám. Tím se společnost „proseje“, charaktery vytříbí a začne se nanovo. To je však otázka spíše pro Miroslava Bártu. Nicméně charaktery, a tedy lidská typologie, jsou asi neměnné, podobně jako to, že máme dvě oči, nos a pusu a někteří jsme tlustí a jiní hubení, velcí a malí, světlí a tmaví. Škoda jen, že poučení nepřibývá, ač se o to dějiny snaží seč mohou. Jako když hrách na stěnu hází.