Höschl C.: Eustres a distres. Reflex 49/2021, str. 130

9. 12. 2021


Vážený pane profesore Höschle, ráda bych Vás požádala o upřesnění Vašeho článku v Rx 47/2013 (hoschl.cz/EET5), kde dělíte stres na eustres a distres, které od sebe odlišuje pocit bezmoci. Jak jste nám říkal před lety na přednášce v MediCafé, stres je zdravý a bez něj by to nešlo. Tedy pokud máme možnost zátěžovou situaci ovlivnit a tedy vyřešit. Z Vaší reakce se mi ale jeví, že eustres je pouze příjemný. Copak je stres příjemný? Já znám jen nepříjemný a ještě více nepříjemný. Chápu, že stresová je i pozitivní událost, jako výhra v loterii, ve sportovním klání, úspěšné složení zkoušky, narození dítěte. Ale i tam přece cítíme nejprve nepříjemné pnutí či obavy. Je eustresem jen ta část situace, při které již cítíme jen pocit radosti bez napětí, kdežto ta chvíle před tím, kdy ještě nevíme, jak situace dopadne a jsme napnutí, je distres? Moc Vám děkuji za přečtení, případně za odpověď. S pozdravem a úctou k Vám, Markéta Švecová, medik

Již autor teorie stresu, kanadský lékař, biochemik a endokrinolog rakousko-maďarského původu, Hans Selye, rozdělil v r. 1975 stres na „hodný“ a „zlý“. Ten hodný, eustres, představuje pozitivní zátěž, jež zlepšuje výkon, kdežto ten zlý, distres, představuje nadměrnou zátěž, která organismus poškozuje a může vést dokonce ke smrti. Nicméně se ukázalo, že jím zdůrazněné dělící kritérium, tedy intenzita a trvání stresu, koreluje s tzv. naučenou bezmocností, tj. důsledkem nemožnosti se ze zátěžové situace dostat. Takovou situací může být dlouhodobě nepříznivé podřízené postavení v práci či v rodině, opakované „měnění pravidel hry za pochodu“, šikana a zneužívání, případně nadměrné nároky, vleklé konflikty a frustrace či traumata. Stresory však mohou být i fyzikální činitelé jako nadměrný hluk, mrznutí, přehřátí aj. Nedorozumění může vzniknout tehdy, jestliže bez rozlišení zaměňujeme subjektivní pocity a fyziologické stavy organismu, což není totéž. Určitý pořádek do toho vnáší právě koncept naučené bezmocnosti, tedy nemožnosti dostat se z nepříznivé situace. Teprve ztratíme-li vliv na události, stává se stres škodlivým. To není se Selyeho pojetím v rozporu, protože jde o jiný vid téhož: umím-li se ze šlamastyky dostat, nejsem ve stresu dlouho, a naopak. Z druhé strany koncepčně pomáhá definice stresu amerického fyziologa William Francise Ganonga Jr., podle které je stres takový stav (zdravého) organismu zvířete nebo člověka, ve kterém se ve zvýšené míře vyplavuje hormon adrenokortikotropin (ACTH). Adjektivum „zdravého“ má znamenat, že nejde o projev nemoci, například Cushingova syndromu. Naproti tomu americký psycholog Richard S. Lazarus říká, že zátěž (stres) je pro nás pouze to, co za zátěž považujeme. Ganong škrtá psychiku, Lazarus škrtá fyziologii. Přitom obé není v rozporu, neboť za stres považujeme zejména to, z čeho se nedokážeme dostat, a to je to, při čem se ve zvýšené míře vyplavuje ACTH. Samozřejmě, že jsou v tom výjimky, překryvy a paradoxy, ale kdybychom je pro tuto chvíli nezanedbali, tak se nikam neposuneme. Poněkud zvláštní kapitolou je stres z radosti, z výhry, ze sportovního výkonu. I tam je škodlivý zejména tehdy, jestliže nevíme, jak s danou situací naložit. Jinak se zpravidla promění v pocity určité blaženosti, jako po zdolání vysoké hory nebo maratonu. Dříve se tomu říkalo „vyplavení endorfinů“. Předpokladem ovšem je ono úspěšné zdolání, nikoli frustrace ze zmařeného úsilí. Hezky to lze přirovnat k tělesnému pohybu: je příjemný? Ano i ne. Je zdravý? No jistě, ale nesmíte mít při běhání zápal plic a 39°C horečky. Může vás běhání i zabít? Jistě, třeba při infarktu myokardu. Může být zdravý pohyb nepříjemný a naopak? Jistě, třeba při fyzioterapii či naopak jízda na kole po mozkové mrtvici. A podobně je tomu se stresem.