23. 1. 2020
Vážený pane profesore, v nejrůznějších televizních debatách dochází někdy až k poměrně ostré konfrontaci protichůdných názorů na daný problém či téma. Diskutující často ujedou v diskuzi až k osobnímu napadání oponentů. Převážně se toto chování projevuje u diskuzí týkajících se politicko – hospodářských témat. U některých diskutujících se vyskytuje takové zaujetí pro svůj výklad problému, že hraničí až s demagogií. Důvodem takového postoje může být skutečná víra v to, co je prezentováno, ovšem nelze vyloučit i zištné důvody. V takovém případě jde o zjevnou absenci inteligentně reálného pohledu na problém. Je možné, aby demagogie, ať už v jakékoliv podobě, mohla přerůst až v projevy agresivity ve společnosti?
Děkuji za Váš názor. S úctou J. Stručovský, Ledeč n. S.
Je docela běžné, že vášnivější diskuse dříve či později přeroste v osobní napadání, zejména neponechají-li si debatéři vzájemně otevřená zadní vrátka k důstojnému ústupu. Tu zastánce napadené myšlenky, nemaje kam ustoupit, přejde do osobního útoku. Příkladem jsou některé manželské hádky končící neférovými výpady, třeba když v divoké výměně názorů mezi partnery, z nichž jeden trpí poruchou řeči, naň ten druhý vyhrkne „pozor, aby ses nezakoktal“ nebo napodobí jeho ráčkování. Toto emočně sycené odpoutání od tématu a podlé zaměření se na pouhou dehonestaci osoby oponenta je vlastně přechodem od kritiky ad rem (k věci) ke kritice ad personam (k osobě) a je obecně považováno za poklesek, jakého by se účastníci kultivovaných diskusí neměli dopouštět. Máte pravdu, že některá témata jsou k těmto faulům náchylnější. Sám mám z veřejných vystoupení, například v rozhlase, zkušenost, že odborná témata vedou zpravidla k racionální a věcné diskusi, zatímco témata politická spíše naopak. Modelovým prostředím, kde lze názorně tyto zákonitosti vypozorovat, jsou diskusní bubliny na sociálních sítích. Jejich účastníci poté, co se shodnou na základním názoru (nyní třeba na Babiše, na Zemana, na uprchlíky, na klimatické změny či na Gretu), pustí se do dehonestace oponentů hlava nehlava a upevňují svou bublinu nikoli dalšími argumenty, ale osočováním lidí, které ani neznají, ale kteří jim dobře slouží jako makety vnějšího nepřítele, jenž partu stmeluje a dodává jí odhodlání. V další fázi do sebe jejich výplody začnou zapadat jako kostičky z lega a dají tak vznik různým konspiracím, jež se posléze stávají „zaručenými pravdami“, zejména když je tu a tam nahlas zopakuje spřátelené médium. V takovém prostředí nemáte šanci jakýkoli názor uvést na pravou míru, protože demagogie je vůči argumentům imunní. To se projevuje mj. tím, že vedoucí „bubliny“ selektivně maže názory, jež mu/jí nevoní, a ponechává v prostoru jen ty, co mu/jí podkuřují. Obratní manipulátoři veřejným míněním s tím umějí zacházet a vědí, že tu a tam stačí „hodit do placu“ správně zvolenou myšlenku a pak se už jen dívat, jak ji diskutující v následném „vlákně“ poměrně záhy opustí a pustí se do sebe navzájem. Při představě, jak by tyto výměny názorů sycené agresí asi probíhaly při fyzickém kontaktu zúčastněných, blahořečím internetu, že umožňuje lidskou blbost kanalizovat „nanečisto“. Zda to jednou přeroste v otevřenou agresi ve společnosti, lze těžko odhadnout, i když příklady zde jsou přinejmenším v podobě fotbalových chuligánů, jimž klávesnice s obrazovkou k upouštění páry rozhodně nestačí.