16. 1. 2020
Dobrý den, pane Profesore,
v Reflexu 45/2019 jste odpovídal na dotaz "diskuzní žumpy" a já bych se i v souvislosti s ním chtěl zeptat, čím to je, že většina lidí se v diskuzích, ale bohužel i v běžných rozhovorech, často vyjadřuje stylem „toho bych okamžitě vyhodil!“ Píše se např. o řidiči, který jel po dálnici ve formuli a v diskuzi se objeví: „tomu bych sebral papíry“. Senátor Kubera pochválí nějaké slečně pěknou postavu a hned se píše, že by měl rezignovat, protože takhle se přeci čtvrtý nejvyšší ústavní činitel nemá vyjadřovat. Ač jsem v ani jedněch volbách prezidenta Zemana nevolil, ani mně se nelíbí, když je popotahován a "vyhazován z úřadu" třeba za nepozvání opozičních politiků na oslavy dne státnosti. Velice mne zarmoutilo i vyjádření šéfredaktora Reflexu v úvodníku výše zmíněného čísla, že učitel, který katastroficky bije na poplach proti klimatickým změnám, by také měl přijít o místo. Co je to v lidské povaze, že tak rádi tvrdě soudíme jiné? Není to spojené s vulgaritou, ale nese to v sobě hodně negativních emocí.
S pozdravem, Jiří Veselý
Na rozdíl od anonymní diskusní žumpy může v mnoha z těchto případů jít o něco jiného. Je-li určitý názor silný a je-li provázen emocí, bývá často i v kultivo¬vaném diskurzu zdůrazněn hyperbolou (přeháněním). Učebnicovým příkladem hyperboly jakožto přehnaného vyjádření toho, co chtěl básník podtrhnout, je Bezručovo „Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, | sto roků kopal jsem uhlí, | za sto let v rameni bezmasém | svaly mi v železo ztuhly…“ Petr Bezruč tím rozhodně nechtěl říci, že někdo může sto let kopat uhlí a že by mohl mít místo masa v rameni skutečně železo. Zrovna tak vy, když vás bude někdo hodně zlobit, můžete vykřiknout „já bych ho snad zabil“ nebo „šlak aby ho trefil“, ale přitom byste ve skutečnosti mouše neublížil. V tomto smyslu výroky jako „toho bych okamžitě vyhodil“, „tomu bych sebral papíry“, „zasloužil by pár facek“ většinou nevyjadřují skutečnou vůli něco takového provést, ale spíše nespokojenost se stavem věcí a důraznou potřebu něco účinného vykonat a nenechat to jen tak vyšumět. Vyjadřuje se tím odhodlání a radikalita, jež má podobu spíše hyperboly než opravdické vůle vyslovovaný návrh uskutečnit. Rozdíl mezi skutečným a pouze vyjadřovaným postojem se v těchto případech pozná nejlépe tak, že dotyčný kritik dostane příležitost a pravomoc své návrhy opravdu vykonávat. Ze začátku nové funkce se o to mnohdy pokusí („nové koště dobře mete“), ale postupně zjistí, že manažerské schopnosti zahrnují také určitou vůli ke kompromisu, ohled na všechny zúčastněné a respektování zájmů i těch, kteří vám třeba nejsou zrovna dvakrát sympatičtí leč vygumovat je z povrchu zemského beztrestně prostě nelze. A tu se z mladých radikálů nakonec stanou staří páprdové, což je variace na Heideggerovo „Junge Revolutionäre werden alte Konservative“. Mimochodem etologové upozorňují, že v přírodě obecně čím silnějšími zbraněmi kdo vládne, tím většími zábranami v jejich použití je zároveň vybaven. Emoce vyvolávající podněty často spouštějí kategorické soudy a návrhy: zakázat držení zbraní, zakázat kouřit, zakázat alkohol, zakázat sladkosti, naftu, benzín, parkování, dovážení, vyvážení, cestování, zkrátka cokoli, co vás tu a tam naštve nebo poškodí. A tato odhodlání trvají až do chvíle, než jejich strůjci a zastánci začnou takovými omezeními sami trpět. Tu se pak hodí výjimka, ta generuje další výjimky a skončí to většinou naštěstí tam, kde jsme byli před tím. Tohle však platí jen do chvíle, než zvítězí nějaká ideologie a na ní vystavěná diktatura („kdo nejde s námi, jde proti nám“). Tam pak hlavy vskutku padají a do vězení můžete jít i za anekdotu. Jenže to už nejde o hyperboly, ale o vládu spodiny.