21. 11. 2019
Vážený pane profesore, asi není překvapivým zjištěním, že v České republice žije v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíce psů v celé Evropě; ve zhruba 4,5 milionech domácností jsou jich téměř 2 miliony. Nechám teď stranou hygienicko-estetické problémy, které jejich chov (zejména ve městech) přináší, ale spíš by mne zajímal citový vztah některých jejich majitelů k nim. Chápu osamělé, zejména starší lidi, kteří potřebují společnost. Ovšem existuje mnoho případů, kdy se z roztomilého společníka stává pes v rodině božstvem, diktátorem, kterému se vše musí podřizovat. Dochází k poměrně kurióznímu ztotožnění pána a jeho psa s následným obrácením rolí. I jinak příjemní a zdvořilí lidé reagují agresivně, pokud se jejich pes na veřejnosti chová nevhodně a někdo se proti tomu ohradí. Nedávno jsem zažil, jak slušně vypadající a úhledně oblečená starší dáma (jak se dříve říkalo „z lepší společnosti“) reagovala na oprávněnou výzvu řidiče MHD, aby svému psu nasadila košík, proudem nadávek, které hned tak neuslyší ani ledaskterý fotbalový rozhodčí. Jsem přesvědčen, že nikdy jindy a za žádných jiných okolností by se takto nevyjadřovala. Čím si myslíte, že to je? Ivan Fučík, Praha 4
Současný výzkum ukazuje s pomocí DNA analýz, že „pes-přítel člověka“ přichází na Střední východ a do Evropy z Asie asi před 10000 lety, možná ještě dříve. Novější studie naznačují, že k soužití člověka se psem došlo již dávno před tím, tj. asi před 30-33 tisíci lety. Psychologická vazba mezi člověkem a psem se poněkud odlišuje od jiných vztahů k domácím mazlíčkům v několika ohledech. Předně pes dokáže opakovaně odpouštět své paní či svému pánovi jakékoli příkoří a zůstává stále věrný. To je, zjednodušeně řečeno, dáno kontrastem mezi jeho špatnou pamětí krátkodobou a výbornou pamětí dlouhodobou. Jeho oddanost je bezpodmínečná a „sahá až za hrob“, jak jímavě ukazují i výmluvná literární (Lassie se vrací) a filmová (Bílý bim a černé ucho) zpracování. Člověk může mít mnoho „nejlepších přátel“, ale váš pes má jen jednoho – vás. Je o tom anekdota: Hádejte, jak poznáte, kdo vás má opravdu rád? Snadno. Zavřete manželku a svého psa do kufru u auta a nechte je tam asi dvě hodiny. Pak kufr otevřete a hádejte, kdo z nich bude skákat opravdickou radostí, že vás zase vidí? Privilegované emoční vazby umožňují, že psi jsou dnes integrální součástí rodinného života. Nedávno byla v časopise Science publikována studie, která prokazuje, že když si člověk se psem hledí vzájemně do očí, rozvíjí se mezi nimi skutečná emoční vazba jako při pohledu z očí do očí mezi lidmi. Podle této studie při tom jak u člověka, tak u psa stoupá hladina oxytocinu, který se někdy nadneseně označuje jako „hormon zamilovanosti“ a jeho vzestup je například také na pozadí mateřské vazby na novorozence při laskání matky s dítětem. Jiné studie ukazují, že psi dokonce umí rozpoznat výrazy lidských tváří a podle nich reagovat, čímž vykazují jakoby vysokou emoční inteligenci, ne-li empatii. To vše vede k socializaci psa a často k identifikaci člověka, zejména osamělého, s ním. Jakékoli příkoří páchané na psu (třeba onen požadavek řidiče MHD na „uvěznění“ do náhubku) může tak být vnímáno ještě silněji než příkoří vlastní, asi jako příkoří na dítěti, za které se rodič někdy také bije až za hranice soudnosti. Můžete to vnímat tak, že pes „je v rodině božstvem, diktátorem, kterému se vše musí podřizovat“, ale to je přece každé řvoucí mimino. Pes se pouze dokázal během třiceti tisíc let soužití s člověkem prodrat do podobného postavení.