Höschl C. Mravnost vrozená, či naučená? Reflex 42/2019, str. 76.

17. 10. 2019


Vážený pane profesore,
mravnost je dána do vínku již při zrozeni nebo ji získáváme rozhlížením se po světě? Je součásti charakteru člověka? Charakter se ale může měnit vlivem spolecnosti? Jak je to se lží? Ta přece nemůže být součástí mravnosti. Jistě i lži je možné rozdělit na lež milosrdnou, vychytralou, nenávistnou. Dvě posledně jmenované se staly součástí politiky v těch nejvyšších pozicích Je to nedostatkem mravnosti nebo vlivem pokřiveného charakteru? Snažím se rozlišovat, co je dobré a co spatné, Jako obyčejný člověk jsem někdy v situaci, kdy se stydím za své chováni. Jak je to se studem? Je součástí mravního kodexu nebo čeho? Čtu časopisy, které mi vyhovují. Jednou jsem se podíval na příspěvky lidí, kteří se vyjadřují k některým článkům a už nikdy víc tam nezabrousím – z těch příspěvků čiší žluč, většinou nenávist, a především napoleonovský komplex dokazovat svou „moudrost“. Kdo je vinen – škola, rodina, společnost? Je to mnoho otázek a nejednoduché odpovědi. Dekuju za trpělivost. Srdečné zdravím Josef Mara

Vaše otázky jsou jako zadání disertační práce. Jakákoli odpověď zde bude tedy předmětem hořké kritiky každého, kdo se tím zabývá víc než filosoficky netrénovaný psychiatr. Zjednodušme si to a přeformulujme otázky takto: Je mravnost součástí povahy? Je povaha vrozená nebo naučená? Může být lež mravná? Je stud součástí mravního kodexu? Za diskusní žlučovité stoky může škola, rodina nebo společnost? Vezměme to po řadě. Ano, jsem přesvědčen že mravnost („co sám rád nemáš, druhému nečiň“) je součástí povahy, byť se na jejím utváření podílí výchova, případně náboženství. Mravnost je však do značné míry dána geneticky, neboť elementárním smyslem pro fair play oplývají i zvířata. Povaha, například osobnostní rysy, je vrozená asi ze 40-60%, ostatní je „naučené“. Jsme tedy povahou po rodičích (jablko nepadá daleko od stromu), ale je zde velký, často nadpoloviční, prostor pro změnu. Zbožná lež (pia fraus) může být součástí mravnosti. Máme totiž etiku nejen deontologickou (nezabiješ!), ale také utilitární – vznešený cíl nás opravňuje něco obětovat, například zabít člověka, když se tím dozajista zachrání pět jiných životů. Ta první (Bible, Immanuel Kant) může vést k fanatismu, ta druhá (Max Weber) k cynismu „účel světí prostředky“. Nenávistné lži jsou důsledkem jak pokřiveného charakteru, tak nevychovanosti či různých traumat. Poměr jednotlivých přísad v této směsi je u každého trochu jiný. Stud není součástí mravního kodexu, stud je reakce na jeho porušení, byť třeba jen ve fantazii. Za diskusní žumpu pod články nemůže ani rodina, ani škola, ani společnost, ale především ti anonymní diskutéři. Anonymita z nich snímá zodpovědnost za vlastní chování, a tak ke slovu přichází žlučovitý obsah freudovského „Id“, jež není cenzurováno žádným „Superego“, které jinak pečuje o náš obraz v očích lidí, na nichž nám záleží. Žlučovitost a vulgaritu projevů lze umenšovat nastavováním pravidel, nikoli sociálně inženýrským předěláváním lidí. Příkladnou nadsázkou může být pravidlo, že za každé sprosté slovo se musí dát stokoruna do společné kasy. Tlak je pak tak značný, že do měsíce klesne vulgarita v pracovních diskusích téměř na nulu. Ale aby to nebylo tak jednoduché, rovnou si řekněme, že jsou jedinci, kteří se nedokáží poučit z trestu ani vytěžit z odměny či pochvaly; těm prakticky není pomoci. Jestliže jsou navíc neteční k potřebám či utrpení jiných lidí, k čemuž mohou mít neurobiologický předpoklad, pak máme na zločince zaděláno, škola neškola.