Höschl C.: Jakou moc má omluva. Reflex 27/2019, str.68.

4. 7. 2019


Jakou moc má omluva
Vážený pane doktore,
předem děkuji za Vaše názory, které dokážete analyzovat ze všech možných úhlů pohledu. Je to záviděníhodné. V nedávné době, různými médii proběhla kauza o zneužívání v církvi. Jedna z obětí hovořila, sice v kapuci a změněným hlasem, v pořadu 168hodin. A na otázku, co by jí pomohlo, odpověděla, že omluva. A nyní slyšíme a mluvíme o tragédii malého Adama a jeho rodičů. Režisérka uvedla, že rodičům malého Adama, by pomohla omluva. Opravdu má omluva tak obrovskou moc? A opravdu se obětem uleví? Mně to přijde málo. A už vůbec si nedokážu představit formu případné omluvy v těchto dvou případech.
Předem děkuji za váš názor!
S pozdravem K. Chomická

Omluva je vyjádření lítosti nad něčím, co jsme udělali špatně. Do určité míry může pomoci napravit vztah s tím, komu jsme ukřivdili nebo ublížili. K odpuštění však může dojít pouze tehdy, když zraněná (ukřivděná, zklamaná, podvedená) osoba o nápravu vzájemného vztahu vskutku stojí. Opravdická omluva by měla sestávat ze tří částí: z lítosti, odpovědnosti a snahy o nápravu. Důležité přitom je vzdát se přesvědčení, že pravda je jen na naší straně. Omluvou musíme uznat oprávněnost pocitů zraněné osoby, ať už si o tom myslíme, co chceme. Nesnažme se přenést zodpovědnost za to, co se stalo, na toho, komu se omlouváme. Zaměřme se především na to, co jsme provedli, a nenaznačujme, že za to může také ten postižený. Věta „je mi líto, že se tě to tak dotklo“, není žádná omluva: ta se musí týkat činu a ne jen pocitů. Své činy neospravedlňujme, určitě ne hned a v souvislosti s omluvou. Buďme opatrní s výmluvami typu “nechtěl/a jsem ti ublížit”, “nevěděl/a jsem pořádně, co dělám, byl/a jsem opilý/opilá” apod. Vždycky nejprve uznejme svou vinu a škodu, kterou jsme napáchali, a teprve pak případně uvádějme okolnosti, jež by mohly poškozenému ulehčit naše pochopení či odpuštění. Někteří lidé uvažují spíše „transakčně“, tedy něco za něco. Těm se vyplatí něco za utrpěné škody nabídnout. Jiným spíše záleží na dobrých vztazích s okolím. Těm spíše vyhovuje vyjádření lítosti a soucitu. Další zase ctí nade vše společenská pravidla a normy. Ti spíše zareagují příznivěji na omluvu, jež připouští, že byla narušena pravidla či nějaké hodnoty. Omluva musí být správně načasována. Zde často neplatí, že čím dříve, tím lépe, ale příliš pozdě věci zpravidla také moc neprospívá. Na začátku s námi cloumají emoce, jež nejsou moudrými rádci, avšak čekání dny nebo týdny může rovněž napáchat škody. Je-li to možné, omluva by měla být osobní, anebo alespoň po telefonu, na nějakém nerušeném místě a neměla by být vyslovena pod společenským či časovým tlakem. Měla by působit zcela upřímně a být prosta jakýchkoli výčitek či dokonce výhrůžek. Za provinění je třeba jasně přijmout zodpovědnost a slíbit nápravu do budoucna. Při tom buďme zcela konkrétní a nezlehčujme omluvu nesmyslnými výroky jako „jsem prostě hroznej, já to vím“ apod. Je pravda, že některé činy jsou neomluvitelné a nenapravitelné. Ale každá omluva je lépe než nic a když bolest zraněného neodstraní, může ji aspoň zmírnit a tím prospět jak zúčastněným, tak i dalším lidem do budoucna. Pamatujme totiž, že součástí omluvy je přislib, že se staneme lepšími. Pokusíme-li se dodržet slovo, má i v neomluvitelných případech omluva smysl.