Höschl C.: Zlo. Reflex 26/2019, str.58.

27. 6. 2019


Zlo
Pane profesore, co je zlo?
S úctou, Pavel Košek

Zlo patří k těm pojmům, jimž všichni rozumíme, ale dyž na to přijde, nedokážeme je definovat. Podobně je na tom bolest, naděje, a ostatně i dobro. Z určitého pohledu je dobré všechno, co Bůh stvořil, protože Bůh je dobrý, a zlo je pouze nedostatek dobra, asi jako zima je pouze nedostatek tepla. Zlo by pak nebyla žádná kvalita, nemá své bytí. To nás může dovést až k takové absurditě, jako že zlo je produkt dobra. Je nutné pro to, aby dalo vzniknout pojmu dobra jakožto hodnotě, asi jako nemoc je tu proto, abychom věděli, co je zdraví. Teodicea (ospravedlnění Boha) je odedávna předmětem sporu filosofů, mezi nimiž vyniká Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), který upozorňuje, že jsou tři druhy zla: metafyzické, fyzické a morální. Metafyzické spočívá v pouhé nedokonalosti, fyzické v utrpení a morální ve hříchu. Fyzické zlo (bolest) pochází ze zla metafyzického. Lidé jsou stvořené bytosti, tedy nedokonalí. Dokonalý je pouze Bůh, i když pak je s podivem, že stvořil nedokonalé bytosti. No a nedokonalé bytosti chybují a hřeší.
Přemostěním k přírodovědnému konceptu zla je pohled křesťanský, podle něhož je původ zla ve svobodné vůli. Bůh ji dal lidem kvůli lásce, protože ta bez svobody není možná. Tím ovšem dal vznik rovněž nenávisti a zlu. Ještě zamotanější je to s tzv. nezapříčiněným zlem, jež nepochází od člověka. Například zemětřesení je zlo, ale zároveň dává vznik dobru (pomoci, soucitu). Významným omezením těchto úvah je jejich antropocentrismus, tj. dobré je to, co prospívá člověku. Jenže to je relativní: co jednomu prospívá, druhému může škodit. Proto i u zemětřesení nevíme, zda nějak neulevuje či neprospívá nějakému subjektu na úplně jiné úrovni, než je ta naše upachtěná lidská, podle níž to všechno stále poměřujeme.
No a přírodovědné vysvětlení zla přináší snad nejsrozumitelněji ve svém díle, za něž mj. dostal Nobelovu cenu, Konrad Lorenz. Jeho stěžejní kniha nese název Takzvané zlo (něm. Das sogenannte Böse). Zlo (vnitrodruhová agrese) je podle Lorenze hlavním hnacím motorem života, zřídlem motivace, asi jako pro Freuda libido. Jedinci vybavení určitou dávkou nenávisti jednoho k druhému se rozptýlí po zemských statcích, takže když je někde smete tsunami, jinde to přežijí. V zápasech vítězivší jedinci zajišťují lepší zdroje, větší území a více bezpečí pro své potomky a posouvají do dalších generací lepší genetický materiál. V přírodě se zároveň vyvinuly mechanismy zneškodňující a kanalizující agresi tak, aby nebyla jenom destruktivní při současném zachování jejích pozitivních funkcí. Takovými mechanismy jsou zpětné signály hladu a bezmoci, rituály (mocnou kanalizací agrese je sport), osobní přátelství a hlavně hierarchie dominance, kde každý ví, kde si stojí ve společenském žebříčku, což zklidní věčné souboje o každou studánku či kořist. Zlo je tedy vskutku předpokladem dobra, jehož je na světě zřejmě opravdu nesrovnatelně víc, což žene vývoj světa stále kupředu, byť s mohutnými poruchami, jako byl holokaust či gulag, jež hrozily zkázou. Přes to všechno, co zde bylo naznačeno, zůstává odpověď na Vaši otázku jen zlomkem toho, co se o morálce světa asi nikdy nedozvíme. Zejména ne to, komu slouží, jestliže ne člověku.