Höschl C.: Mutuální altruismus. Reflex 25/2019, str.64

20. 6. 2019


Mutuální altruismus
Dobrý den, pane profesore,
se zájmem jsem si přečetl Váš článek "O závisti" v Reflexu 09/2019. Hovoříte v něm mimo jiné i o experimentu s opicemi, které směňovaly oblázky za okurku a posléze jedné začali místo okurky dávat hroznové víno, což tu druhou popudilo natolik, že okurkou mrskla zpět po zřízencích. Tento experiment jsem také před časem viděl a mnohem zajímavější fenomén se dostavil později, když opice, která dostávala bobule vína, zpozorovala, že její kolegyně dostává pouze okurku a sama přestala kamínky směňovat, dokud nedostala víno i ta druhá. Čili jakýsi smysl pro fair-play "chci, ať lepší odměnu dostane i ta druhá". Chtěl bych se Vás tedy zeptat, zda si nemyslíte, že se právě tento aspekt (když se mám já dobře, ať se mají dobře i druzí) z lidského chování v moderní společnosti postupně ztrácí?
S pozdravem, Jiří Veselý

Nejsem si jist, zda experiment pokračoval přesně tak, jak píšete. Altruismus v přírodě se totiž vyvíjí převážně jako mutuální (vzájemný). Hezky to vyjadřuje jiný experiment, v němž opice, aby se najedly, musely si závažím zatížený tác s banánem přitáhnout táhly ke kleci. Pokus byl uspořádán tak, že síla jedné na to nestačila, musely táhnout dvě (každá ve své kleci, ale táhla vedla k jednomu tácu). Jenže banán byl umístěn tak, že na něj dosáhla pouze jedna. Druhá „pracovala“, ale nedostala nic. Kdyby se to opakovalo, zřejmě by o práci ztratila zájem. Jinak by to byl čistý altruismus, který je spíše vzácnou anomálií než pravidlem. Ta šťastnější však, v oprávněné obavě, že by o banány přišla, „odměnila“ svou „zaměstnankyni“ kusem banánu. Tak se vyvinul jakýsi prazáklad vztahu zaměstnavatele a dělníka, který pro něj pracuje. Dělník poskytuje svou práci, zaměstnavatel odměnu. Takový mutuální altruismus je v přírodě velice rozšířen a je pramenem dobra, jemuž máme sklon přisuzovat ušlechtilejší původ. Modelovým příkladem je populace papoušků na nějakém ostrově, jež je decimována klíšťovou encefalitidou. Přežijí ti, kteří si klíšťata honem vyzobávají. Jediné místo, kam si zobákem nedosáhnou, je na vlastní hlavě. Hynout přestanou, přijdou-li na to, že si musí vyklofávat klíšťata na hlavě vzájemně. Altruismus je tedy rozšířen pod tlakem smrtelné klíšťové encefalitidy. V této populaci altruistů se ovšem velice vyplatí být sobcem: ostatní vás opečovávají a vy s nimi neztrácíte čas ani energii. Tím se sobectví začne úspěšně šířit, až dosáhne takového zastoupení, že populaci sobečků počne decimovat klíšťová encefalitida. Tu opět býti altruistou stane se natolik výhodným pro přežití, že se péče o druhé opět prosadí jako převládající strategie. Tyto oscilace se ustálí na určitém poměru altruistů a sobců, který sice nepředstavuje ideální svět, nýbrž svět evolučně stabilní. Nežijeme v nejlepším ze všech možných světů, jak tvrdil Leibniz, ale v nejstabilnějším. To platí i pro poměr poctivců a lhářů, věrných i nevěrných, agresivních i mírumilovných. Altruismus se tedy z lidského chování v moderní společnosti nejspíš neztrácí. Je možné, že jeho výskyt kolísá ve vlnách tak, jako u těch papoušků, a že nyní jsme svědky jakéhosi úpadku, i když i to je sporné. Každopádně delší časová perspektiva přináší v tomto směru jistou naději. A pokud jde o fair play, smysl pro ni projevují daleko spíše ti, kdož jsou obětí nespravedlnosti, než ti, kdož na ní vydělají. Jestliže si u soudu zločinec, osvobozený pro nedostatek důkazů, stěžuje na nespravedlnost a žádá o uvěznění, protože má „smysl pro fair play“, je nejspíš duševně nemocný. Každé pravidlo však může mít výjimky, jež ho potvrzují.