10. 1. 2019
Dobrý den,
věřím, že mi můžete poradit s problémem, který mne trápí od jara, kdy se nám narodila první holčička. Začal jsem si všímat určité tendence dospělých vymýšlet si před dětmi neexistující bytosti, jako je třeba Ježíšek, manipulovat s dětmi v přestrojení za čerta a Mikuláše a obecně prohlašovat různé pohádkové nesmysly, jako že krtečci nejsou slepí a ježkové žerou jablíčka. I když většině to připadá naprosto normální, nenacházím rozumný důvod, proč bych měl svému dítěti lhát. Je nějakým způsobem překrucování skutečnosti pro děti důležité? Připravujeme děti na život v pohádce, nebo na ten skutečný? Může pravda dětské psychice ublížit Upřímně děkuji za radu.
S úctou tesař ADAM F.
Odpovědi na tyto otázky představují protichůdné pravdy, jež přitom současně platí. Ta první říká, že nadpřirozené jevy, mluvící předměty či zvířata a fiktivní svět vůbec pomáhají utvářet dětskou psychiku a představivost, zvládat emoce a názorně formovat mravní kategorie (dobro v pohádkách zpravidla vítězí). Fantazijní svět navíc koresponduje s nezralou dětskou psychikou, plnou výmyslů a vybájených událostí. Ta druhá říká, že dětem se nemá lhát. Pravda se jim však má sdělovat na úrovni, jež je pro ně srozumitelná a odpovídá jejich věku a zkušenosti. Problém tohoto paradoxu spočívá v tom, že pohádky, báje, fantazijní obrazy, příběhy a povídky zdaleka nejsou totéž co lži. Kdyby se sdělované mělo vždy shodovat se skutečností, nesměla by existovat krásná literatura, divadlo ani film, snad jen ten dokumentární. Sám cítíte, že to je nesmysl. Dobrá zpráva je, že podobně jako vy i dítě umí rozlišit mezi pohádkou či výplodem fantazie („přiletěli jsme s Turkem na létajícím koberci“) a lží („dostal jsem z matiky jedničku, i když jsem měl všechny příklady špatně“). Umění (a náboženství) není sérií dokumentů či vědeckých projektů, nýbrž světem, v němž se testuje to, co je potenciálně možné či dosažitelné, přehrávají se různé situace na nečisto, trénují se naše zrcadlové buňky, jež nám umožňují vcítit se do jiných lidí a předvídat, jak se asi zachovají, a utvářejí se naše vnitřní postoje k různým situacím, včetně mezilidských zápletek. Na Shakespeara nechodíme proto, že by jeho tragédie či komedie byly historicky pravdivým popisem událostí, ale proto, že je to dílo ve svých reflexích lidských povah nadčasově platné, inspirativní a poučné. Naši předchůdci také nehltali verneovky proto, že by pravdivě líčily let na Měsíc, dva roky prázdnin nebo dvacet tisíc mil pod mořem. Někde v hlubinách lidských duší je nezměrná touha po tajemství, po neznámých světech a divotvorných jevech. Její uspokojování je určitou formou psychoterapie. S tou druhou pravdou však souvisí to, že z dětí nesmíme dělat hlupáky. Jednak jsou na to citlivé a většinou to umějí prokouknout, jednak je to do budoucna traumatizuje. Jestliže dítěti, nedej bože, zemře matka, tak mu neříkáme, že odjela k tetě na návštěvu a brzy se vrátí. Z takové lži už nikdy nelze vybruslit a nikdy vám ji dítě nezapomene. Necháme-li ale možnost setkání po smrti někde v nebi hypoteticky otevřenou v rámci nějakého náboženství, nevystavujeme se bezprostřednímu přichycení při lži a odsouváme dilema někam do netestovatelné budoucnosti, jež nemusí nastat, ale co člověk ví, že ano. Nebojte se, i dítě, které milovalo krtečka, co ke kalhotkám přišel, až jednou vyroste, klidně ho umlátí lopatou v zoufalství nad zničeným trávníkem plným krtičin. A většina dětí brzy pochopí, že roztomilé myšičky z dětských knížek jsou ve špajzu ve skutečnosti odporné potvory a milovaný medvídek, se kterým se objímají před spaním, by je nejspíš rozsekl prackou vedví, kdyby ho doopravdy objaly při setkání v lese.