1. 11. 2018
Dobrý den,
co vypovídá pompéznost pohřbu Jana Kočky ml. o celé té záležitosti a jak z psychologického hlediska vysvětlit účast různých celebrit? Jan Kučera, Brno
Když si dá jedna rodina pro svou soukromou záležitost uzavřít jednu z hlavních ulic velkoměsta, nemůže se to obejít bez senzacechtivé pozornosti. Rozdělme však Váš dotaz na dva. První je význam okázalé pompéznosti s livrejovaným doprovodem stříbřitě ornamentálního kočáru taženého černým šestispřežím, vypouštění holubic a bombastické hrobky. Budete se divit, ale to mi nevadí a je v tom určitý styl, jehož kořeny sahají hlouběji do minulosti. Někdo dává své city okázale najevo honosnou formou, někdo se nechá tiše a beze svědků rozptýlit na louce nebo v horším případě na smetišti. Nestavme tyto příklady jako morální protiklady, neb jimi vskutku nejsou. Každý má jinou představu o tom, co se sluší, co je vhodné, co je krásné a jak se vyjadřuje úcta, obdiv, láska či smutek. V očích mnohých je velkolepý pohřeb důstojným rozloučením s někým, kdo pro nás něco znamenal. Vnější okázalost obřadu dává ostatním na srozuměnou, že služba bližnímu, byť je už mrtev, nám stojí za víc, než nějaké hloupé dva miliony, zejména, když na to máme. A emoce s takovým obřadem spojené pomohou pevněji uchovat si památku na tragickou chvíli i na zesnulého a na společné přátele, kteří náš smutek sdílejí. My jsme ti, co spolu mluví, a dáme to zřetelně najevo. To se přece nedá odbýt za deset minut někde v koutě poloprázdné obřadní síně s reprodukovanou hudbou. Okázale se tedy chovají především vícegenerační rodinná klanová uspořádání se silnými vnitřními vazbami, tradicí a penězi. Příkladem jsou italské mafie, kde „padrino“ je vlastně „otcem“, stařešinou rodu, k němuž se chodí pro rozhřešení. S tím souvisí druhý dotaz – účast celebrit, jež jsou součástí takovéto manifestované pompézní okázalosti. Zajímavé na tom však není ani tak přítomnost známých postav, jako spíš to, co jsou zač. Kdysi jsme na skupinové psychoterapii neurotických a osobnostních poruch nechávali nově přišedší sednout si kamkoli podle vlastní volby. To byl vždy první diagnostický test podle úsloví „vrána k vráně sedá“. Různé týpky a narkomani se vždy neomylně vyčuchaly na první dobrou. Odborně se tomu říká sociogram. Ono příslovečné „řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi“ by také mohlo znít „řekni mi, s kým se kamarádíš, a já ti řeknu, kdo jsi“. Určité typy lidí mají tendenci se shlukovat a vzájemně propojovat všelijakými vazbami a kšeftíky, podloženými povahou a společným vkusem: na lidi, v oblékání, v umění, ve stravování, v politice, ve sportu, v životním stylu. Jestliže pak při křtu knihy jednoho další zastřeli jiného, víme, co jsou všichni ti kumpáni zhruba zač, bez ohledu na to, že jeden s nich je vrah a jeho kámoš zrovna premiér. Že mnozí vysocí politici mají k podsvětí blízko, je pravda ohraná stále dokola nejen ve scénářích hollywoodských filmů. Na zatím posledním pohřbu Kočkova klanu zapěl v kostele státně vyznamenaný Daniel Hůlka; svoji píseň „Pár přátel stačí mít“ (!) zazpíval Michal David, dorazili i baviči Richard Genzer a Michal Suchánek. Ani tentokrát si prožitek sounáležitosti nenechali ujít politici, ať již exministr Karel Březina (shodou okolností také ČSSD) nebo poradce prezidenta, Martin Nejedlý. Chyběl už jenom jeho šéf, asi ze zdravotních důvodů.