21. 12. 2017
Vážený pane profesore,
zamýšlím se nad tím, zda demokracie je opravdu tím nejlepším způsobem pro řízení společnosti. Volby, které jsou nejdůležitějším institutem zastupitelské demokracie, jsou všeobecné, rovné a tajné. A právě rovnost je u voleb problém. Hlas občana, který je v obraze, sleduje politické dění, má přehled a uvědomuje si proč a koho volí, má stejnou váhu jako hlas občana, který se rozhoduje na poslední chvíli na základě impulsů odkukoliv, případně podle "informací" z bulváru nebo rozdávaných koblih. Pak se mohou dostat k moci lidé problematického charakteru, kterým jde o moc a blaho své, nikoliv společnosti. Tento problém mohl být částečně eliminován - nabídnout např. voliči nějakou sumu (100 Kč), když k volbám nepůjde. Odfiltrovalo by to částečně ty voliče druhého typu. Tyto úvahy mě napadají v souvislosti se vzestupem politického vlivu Ing. Babiše. Kolik z jeho voličů zná genezi jeho vzestupu od vstupu do KSČ, práci v PZO, způsob nabytí jeho miliardového majetku atd. Bohužel se setkávám i s lidmi, kteří by měli mít přehled a přesto jsou touto personou fascinováni. Jaký je Váš názor na tuto situaci? Děkuji. Ing.Vrtílek Bohumil, důchodce, 76 let
Máme-li na mysli zájem všech, tedy i těch, které považujete za méně soudné, pak demokracie vskutku je tím nejlepším ze všech špatných způsobů organizace společnosti. Pokud ovšem přijmeme premisu, že jedni jsou hodnotnější než druzí, pak jsou Vámi předložená dilemata na místě. Problém je ovšem v tom, že ti, kteří „jsou v obraze, sledují politické dění, mají přehled a uvědomují si proč a koho volí“ mohou být ještě větší prevíti než ti, „co se rozhodují na poslední chvíli podle bulváru nebo rozdávaných koblih“. Nebezpečné jsou právě jejich schopnosti, potenciálně využitelné na úkor druhých. Účelovou eliminací slaboduchých z účasti na volbách bychom se připravili o významnou část poměrně dobrosrdečné a nezáludné, byť trochu manipulovatelné části populace a dali větší váhu „vzdělancům, co sledují politiku“, mezi nimiž byli lékaři jako Che Guevara, filosofové jako Lenin, frekventanti kněžských seminářů jako Stalin, univerzitně vzdělaní právníci jako Fidel Castro či inženýři jako Usama bin Ladin. Zdá se tedy, že ačkoli myšlenka „vědeckého“ řízení společnosti se při naší současné frustraci přímo nabízí, je přinejmenším stejně nebezpečná jako manažerské řízení státu, jež nevyhnutelně upevní moc „těch, co to umí“ nad těmi, „co to neumí“, což je začátek totality, byť třeba osvícené. Jinými slovy, dilema o vhodnosti demokracie je dilematem o tom, zda životy a blaho některých lidí (vzdělaných, bohatých?, sledujících dění) jsou hodnotnější než životy a blaho jiných, například těch, co nečtou Literární noviny a nekoukají na ČT ART. Obávám se, že sub specie aeternitatis (z hlediska věčnosti) nejsou, byť se to nám, kteří nečerpáme své postoje z ¨bulváru nebo z rozdávaných koblih“ nemusí líbit. Nedostatky demokracie jsou cenou, již platíme za to, že nad námi nikdo neupevní svou moc natrvalo. Jinými slovy, my se nemáme starat o to, že ten či onen by neměl jít k volbám (čtenáři bulváru a vděční recipienti koblih si zase mohou myslet, že k volbám byste neměl jít Vy), ale o to, aby demokracie nepadla, a to i za cenu, že nám tu a tam dočasně vládnou jedinci, které nechceme. Sociální psycholog Gustave Le Bon ve své Psychologii davu píše, že kdyby se nakrásně vlády chopili pouze akademici, rozdělili by se záhy přinejmenším na dva tábory a pustili by se do sebe úplně stejně jako kdokoli jiný. Je to sice kontraintuitivní, ale je to tak: hlas čtyřiceti nosičů vody má pro blaho všech stejnou váhu jako hlas čtyřiceti členů akademie. Ostatně, kdyby volební hlas byl vážen objemem odvedených daní, jak někteří navrhují, zrovna u nás by nyní volby dopadly přibližně stejně jako posledně. Takže od „odfiltrování“ neschopných si toho moc neslibujte, právě naopak.