16. 7. 2015
Jak přežít smrt blízké osoby
Vážený pane doktore,
V lednu mi zemřel otec, a i když měl svůj věk (85 let), přece jen mě to jako jeho syna "zdrchlo". Nejen vlastní odchod, nýbrž i ten kolotoč kolem (pohřeb, notář, změny smluv). Lze vůbec poradit, jak to udělat, aby na to člověk každý den nemyslel? V hlavě mám někdy totální zmatek, jak mi naskakují děje z dětství i z pozdější dospělosti... Četl jsem, že se má truchlit 40 dní a pak se oklepat. Jenže my nejsme jižní národy, kde to zřejmě umí lépe...
Děkuje za odpověď a zdraví Vás
Vlastimil Lenz
Schopnost vyrovnat se s odchodem nejbližších bytostí nesouvisí ani tak se zeměpisnou šířkou jako spíše s kulturou, náboženstvím a rituály. Jednotná rada, „jak to udělat, aby na to člověk každý den nemyslel“, neexistuje a ani to není možné, snad kromě narkózy. Smrt blízké osoby je ranou, které se zprvu ani nechce věřit („to nemůže být pravda“). V první fázi truchlení přichází „šok“, vztek, obviňování okolí („ten řidič je vrah!“), doktora („přijel pozdě, špatně ho léčil, zabil ho“), zesnulého („jak mi to mohl udělat“) či sebe („že jsem ho tam pouštěla“). Někdy pokračují pocity viny („já si tu teď žiju a on je pryč“), hledání smyslu života, pocit zoufalství, bezmoci. Následuje žal, prázdnota, ztráta smyslu života. To bývá spojeno s návaly pláče, nesoustředěností, zapomnětlivostí, nespavostí, ztrátou zájmů (i o sex), sníženou výkonností v práci i doma. Truchlení by mělo být zakončeno přijetím smrti (osudu), smířením, obrácením se do budoucnosti a ke zbylým blízkým osobám. Nicméně život ani pak už nebude úplně stejný jako před tím. Trvání a míra obtížnosti tohoto období záleží na osobnosti, na věku zemřelého i truchlícího, na okolnostech smrti, na pohlaví, na předchozí zkušenosti, na víře, na blízkosti a sdílení zármutku s dalšími osobami a na míře dalších stresujících činitelů („kolotoč kolem“). Truchlení má veliký mentálně hygienický význam. Má umožnit plnohodnotně prožít zármutek, přijmout ztrátu a vykročit dále do života. Důležité je připomenout, že intenzivně prožité truchlení je předpokladem pro příznivé vyústění zármutku. Je-li emoce potlačována, popírána („buď statečná, nebreč“), bývá často zapouzdřena a sytí emoční poruchy někdy i na dlouhá léta. Jinými slovy, dobré je se opravdu vyplakat, hovořit o zesnulém, vzpomínat nahlas s jinými lidmi, jaký byl a co pro ostatní znamenal. Truchlení se může ovšem velmi nepříznivě komplikovat alkoholem a lékovou závislostí, vznikem deprese, paniky, či jiné duševní poruchy, jež vyžadují odbornou pomoc. Předejít tomu do značné míry lze například volným průchodem emoce, sdílením žalu s jinými osobami, náboženským rituálem, změnou zaměření na jiné aktivity, na práci, psaním deníku, meditací, četbou, sportem. Dobré je vymýšlet, jak a čím uctít památku zesnulého, jak na něj důstojně vzpomenout. Pozůstalý by měl o sebe pečovat, uvědomovat si svou statečnost, povzbuzovat sama sebe, že musí vydržet, že to je jeho úkol. Přehlédnete-li výše uvedené, pochopíte, proč tam, kde jsou rituály loučení se zesnulými intenzivnější a trýznivější, zejména jsou-li tradičně náboženské, je vyústění většinou lepší. Podobně tam, kde jsou pevnější a vzájemnější rodinná pouta, jako je tomu u klanových společenství, s nimiž se setkáváme právě v jižních krajích, jako je Řecko a některé země blízkého Východu. Proto jste možná nabyl dojmu, že to „jižní“ národy umí lépe. Tak to zkuste pojmout jako ony, a když to nepůjde, vyhledejte psychologickou podporu.