Höschl C .: Euthanasia or murder? Reflex 44/2021, p. 92.

4. 11. 2021


Vážený pane profesore.
Doba přináší stále změny. Množí se počet asistentů. Nejméně jednoho má každý veřejný činitel, máme asistované porody, ale také sebevraždy, údajně i asistované eutanázie. Asistent pomáhá při spáchání sebevraždy, třeba když chybí dostatek odvahy, někdy ke zkrácení utrpení, v případech nejistého rozhodnutí ap. Jak je tomu ale u eutanázie? U pacientů ve vegetativním stavu? Bez předcházejícího (nevynuceného) udělení souhlasu? Jak je citlivá hranice mezi vraždou a eutanázií? Je to dostatečně legálně zajištěno? Souhlas rodinných příslušníků? Většiny? Rozhodnutí lékařského konzilia? Za Váš názor bych byl povděčen. Stálý čtenář dr. Holý
Eutanázie (z řec. „dobrá smrt“) je vlastně vždycky „asistovaná“. Je to usmrcení na žádost pacienta, zpravidla pro nesnesitelnost života vinou ukrutné bolesti, utrpení a beznadějné perspektivy. Podle české legislativy je však zabití druhou osobou i v tomto případě trestné a může být posuzováno jako vražda. Ovšem legislativa se v tom v různých zemích liší. Zatímco v Lucembursku je eutanázie legální pouze v případě nevyléčitelně smrtelně nemocných, v Nizozemsku a v Belgii může lékař legálně usmrtit i tělesně zdravého člověka na jeho žádost, například pro depresi či demenci, přestože v takových stavech má jedinec sníženou schopnost plnohodnotného rozhodování. V Nizozemsku lze též usmrtit těžce postiženého kojence. V Německu a Švýcarsku je eutanazie legální pouze jako asistovaná sebevražda, v ostatních zemích, kde je to povoleno, může pacienta zabít lékař. Asistovaná sebevražda znamená, že personál (lékař) situaci připraví a kontroluje, ale smrtící prostředek (injekci) si musí dotyčný aplikovat sám. V roce 2016 činil počet oficiálních případů eutanazie v Nizozemsku přes 6 tisíc, což byla 4 % z celkového počtu úmrtí v zemi. Zabíjení nemocných a postižených dětí bylo legální a celkem běžné ve starém Řecku a Římě, kde rozhodnutí o tom bylo právem otce. Křesťanství však zabíjení dětí zakázalo a staví se odmítavě i k eutanázii jako takové (bůh život dal, jen on jej může vzít). K legalizaci zabíjení handicapovaných dětí ovšem došlo opět ve 20. století v nacistickém Německu, kde se v rámci akce T4 praktikovala také nedobrovolná eutanázie, tedy zabíjení nemocných, starých a duševně či tělesně postižených lidí proti jejich vůli. Po skončení 2. světové války byla nedobrovolná eutanázie na celém světě jednoznačně považována za zločin. Na tom všem vidíme, že hranice mezi pasivní eutanázií (neprodlužování resuscitace či beznadějné péče), asistovanou sebevraždou a aktivní eutanázií (zabití lékařem) jsou eticky i právně nepříliš ostré hranice, ovlivněné též mírou dobrovolnosti a kvalitou rozhodnutí. U nás v posledních letech sílí snahy změnit legislativní i etické přístupy jak k eutanázii prováděné lékařem, tak k zabití ze soucitu. Jako příklad opodstatněnosti „privilegovaného trestu“ se někdy uvádí případ železničního dělníka, který při nehodě uvízl v tunelu v hořícím vagónu a prosil nedaleko stojícího četníka, který mu však nemohl pomoci, aby jej milosrdně zastřelil. Podobný byl příklad v troskách při zemětřesení zavaleného italského poslance, kterého nebylo možno vyprostit, měl rozdrcené končetiny a vyhřezlé útroby a prosil přihlížející rodinu, aby ho usmrtila. U nás někteří poslanci, naposledy v r.2020 za Piráty a ANO, předložili návrh zákona, který však dosud nebyl přijat. Odpůrci eutanázie poukazují zejména na nebezpečí jejího zneužití jak příbuznými (vyčerpávající péče, náklady, dědictví, neshody), tak zdravotníky (odbřemenění u sotva únosných a vyčerpávajících případů). Nicméně v blízké budoucnosti lze očekávat změnu.