Höschl C .: Laughter and sincerity. Reflex 42/2021, p. 76.

21. 10. 2021


Pane profesore!
Na vizitce vašich Listů se mile usmíváte. Zůstaňme tedy u úsměvu! Je nepochybně vnějším znakem pohody, dobré nálady, tady stavu duše jeho nositele. Na druhé straně však máme úsměvy vynucené, předstírané. Co jiného jsou škleby našich celebrit, když je v dosahu fotograf nebo filmař? I marketink počítá s úsměvem. Vždyť i Tomáš Baťa nutil podle svědectví Františka Bobáka (kniha Zlínská jitra) prodavače svých prodejen k úsměvu. Není takový smích z donucení pro jeho nositele spíše psychickou újmou? A co říkáte na léčbu smíchem - spíše chichotáním - propagovanou vaším kolegou Nešporem?
S úsměvem Jan Dubenský, Praha 10

Je rozdíl mezi úsměvem a smíchem. Také je mnoho odstínů emocí, jež se za nimi skrývají, od prosté radosti přes rozpaky až po ironii a zlý sarkasmus. A navíc, úsměv není jen výrazem emocí, ale také nástrojem komunikace, kdy je jeho význam kontextově závislý. Rozdíl mezi úsměvem a smíchem je zřejmě i v jejich evoluci. Lidský úsměv se patrně vyvinul z podřízeného výrazu u šimpanzů, kdežto smích z gesta vyjadřujícího spíše výzvu ke hře. Úsměv je spolu se zvednutou rukou s otevřenou dlaní součástí upokojovacího rituálu, z něhož se vyvinul pozdrav. Pozdrav je vlastně uklidňující gesto, jež mimoslovně sděluje: „Koukej, cením zuby a nekoušu, v ruce nic nemám, nehodlám útočit“. Je na protistraně, aby ihned projevila totéž, čímž se oboustranně sníží napětí a nastolí se komunikační režim vzájemného porozumění, případně spolupráce. Tento význam úsměvu je víceméně shodný ve všech kulturách, avšak s mnoha odlišnostmi. Tak například Thajci úsměvem řeší všechny trapné, rozpačité či nepříjemné situace, takže si vysloužili označení „země usměvavých Buddhů“. Přijdete-li na masáž s neumytýma nohama obalenýma pískem, nedostanete od masérky čočku, co si to dovolujete, nýbrž vám prostě s úsměvem od ucha k uchu nohy opláchne vodou. Naproti tomu Rusové považují úsměv na veřejnosti za neupřímný a proto se neusmívají ani na ulici, ani v obchodech. Příslušníkům některých jiných kultur to naopak připadá přinejmenším podivné. Je ovšem pravda, že škrobené úsměvní škleby celebrit a vyceněné zuby politiků na plakátech nevyvolávají tak libé pocity jako spontánně hřejivý úsměv opravdického sympaťáka. Účinek úsměvu ale do značné míry záleží na rozpoložení pozorovatele, tedy „přijímače“ signálu. Jste-li v nerudném rozpoložení, je vám úsměv druhého buď nicneříkající nebo dokonce protivný. Naopak, máte-li dobrou náladu, je úsměv a smích nakažlivý, takže se postupně rozchechtáte všichni, navíc s pocitem příjemné sounáležitosti. A protože „mundus vult decipi, ergo decipiatur“, nechť jsme klamáni příjemně. Stěžovat si, že úsměvy Američanů, politiků a marketérů nejsou upřímné, je asi jako si stěžovat, že nejsou upřímné emoce ve filmu. No jistě. Ale my chceme, aby na nás i z filmu působily. Chceme se spolu s hrdiny na plátně nanečisto bát, radovat, smutnit. A v běžném životě se chceme cítit dobře. Proto je nám daleko příjemnější prodavačka neupřímně usměvavá a milá, než upřímně nasratá a protivná. Že jí to dělá potíže? Inu v jejich překonání právě spočívá její profesionalita. Čili Baťa měl pravdu, zejména jestliže za to zaměstnance platil. Vztahu mezi smíchem a výrazem tváře se pozoruhodně věnuje Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti (hoschl.cz/ETVK): „…stál před Michelangelovým Davidem a představoval si, že se ta mramorová tvář směje jako Kennedy. David, ten vzor mužské krásy, vypadal rázem jako imbecil.“ Záleží tedy na kontextu.