1. 7. 2021
Pane doktore, nemám jasno v tom, jestli duševně nemocný, například se schizofrenií, může být třeba u soudu hodnověrným svědkem. Děkuji za event. odpověď. Květa Černá, Praha
Obecně řečeno každý, pokud není zbaven způsobilosti k právním úkonům, může být hodnověrným svědkem. Pokud jde o duševní poruchy, v drtivé většině schopnost plnohodnotné účasti na soudním jednání a schopnost mu porozumět nijak neomezují. Umíte si jistě představit člověka s úzkostí, se strachem, v depresi, s nespavostí, s poruchami osobnosti, se sexuálními poruchami apod., že podává hodnověrné svědectví o autonehodě či popisu pachatele. A naopak, zcela zdravý člověk může svědčit křivě nebo mít výpadek paměti, soustředění či pozornosti. Z toho důvodu diagnóza sama o sobě vyloučení role svědka nezakládá. Jinak tomu ovšem je v jednotlivých případech, kdy se zvažují poruchy v konkrétních schopnostech, jež by mohly hodnověrnost svědka zpochybnit. Je nabíledni, že jedinec postižený těžkou demencí, bájnou lhavostí či kvalitativními poruchami vědomí (delirium) nemůže být hodnověrným svědkem. Pokud jde o psychózy, tam je třeba vzít v potaz, zda předmět projednávání nějak souvisí s obsahem psychotických fenomenů (bludů a halucinací) či nikoli. V případě, že ano, je svědectví zpravidla nepoužitelné, a to i s rizikem, že může být pravdivé v duchu citátu Woodyho Allena „to, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou“. Zhruba před půl stoletím byl v Praze pacient, který se soudil s Československou socialistickou republikou, že zapříčinila nedostatečný vývoj jeho penisu. Nejprve to vypadalo jako absurdita, která bude za jedno stání vyřízena, ale chyba lávky. Dotyčný byl nadprůměrně inteligentní a vzdělaný, snášel argumenty, které nebylo snadné vyvrátit, soud se nakonec vlekl léta a spisy vážily desítky kilogramů. Upozornil, že školní lékařka na základce mu ani nesundala trenýrky, aby se podívala na velikost jeho pohlavního údu, čímž promeškala příležitost s jeho postižením něco dělat. Museli se přizvat soudní znalci k posouzení, zda s tím medicína v takovém stadiu dokáže něco dělat či nikoli, dotyčný žádal miliony tuzexových korun a případ se zamotával. Nakonec se celé řízení soustředilo na omezení způsobilosti žalujícího k právním úkonům. A teď pointa: omezení se týkalo pouze sporu o penis, jenž z jeho strany vykazoval patologické známky, zatímco ve všech ostatních záležitostech zůstal způsobilým. U poruchy s bludy je totiž kromě onoho bludu vše ostatní (paměť, inteligence) u dotyčného jedince zcela zachováno. Mohl se tedy klidně soudit se sousedem o parcelu nebo skládku na zahradě. U schizofrenie je tomu podobně. Pokud předmětná záležitost není přímo obsahem bludů a není hrubě porušena paměť či orientace časem, místem a osobou, může i schizofrenní nemocný být plnohodnotným svědkem. Při pochybnostech lze způsobilost svědčit vyhodnotit znaleckým posudkem. V případě, že je nemocný vyšetřován pro nějaký trestný čin, odpovídá znalec v zásadě na dvě otázky: za prvé, zda v době spáchání onoho činu byly u dotyčného zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti, a za druhé, zda je schopen plnohodnotné účasti na soudním líčení a zda je schopen mu porozumět. Má-li někdo pocit, že ho soused ozařuje přes zeď neviditelnými paprsky a posouvá mu na dálku hodinky, není v této věci hodnověrným svědkem. Ale svědčí-li proti cizímu člověku, který porazil cyklistu, není důvod mu nevěřit. Ve skutečnosti je to však mnohem zamotanější, protože soudy a znalci jsou ze strany dědiců neustále zasypáváni zpochybňováním právní způsobilosti předků, kteří je v závěti „krátili“, a to i v dávné minulosti.