21. 11. 2013
Diagnóza našeho století
Milý pane doktore,
velmi často slýchám, jak od laiků, tak od odborníků, v jak strašném žijeme stresu. Nedávno řekl např. v rozhovoru jeden vyhlášený MUDr., že mnoho nemocí způsobuje „stres, tak typický pro naši dobu“. A mě to vždycky zarazí. Copak dříve nebyli lidé ve stresu? Známe přece z literatury popisy scén typu: „Maminka pláče, protože zavřeli továrnu a tatínek neví, co budeme jíst...“ Sama jsem potomkem muže, který během krize ve třicátých letech spáchal sebevraždu, protože neunesl tíhu nezaměstnanosti. Nechal po sobě ženu a tři děti, z nichž nejstarší syn byl můj otec a nechci si ani představovat ten stres, který musela zažívat má babička! Moje otázka tedy zní: myslíte si, že v dnešní době zažíváme více stresu než lidé v minulosti? Během válek? V dobách, kdy neexistovaly jakékoli sociální záruky, a obyčejný člověk neměl taková práva, jaká jsou pro nás naprosto samozřejmá? Je náš dnešní stres nějak horší než ten, kupříkladu, ve středověku? Nebo jsme jenom zhýčkaní a sebemenší nepohodlí hned nazýváme stresem? Vždyť, ruku na srdce, ve srovnání třeba s lidmi z Dickensových románů se nám nic neděje...
Díky za odpověď,
A.K.
Stres je v zásadě dvojího druhu. Eustres, to je ten prospěšný, a distres, to je ten škodlivý. Rozdíl mezi nimi je především v tom, zda v náročné (stresové) situaci máte či nemáte vliv na události. To škodlivé na stresu není ani tak zvýšená aktivita a nutnost se rozhodnout, ale zejména bezmocnost. Teprve bezmocnost dělá ze stresu škodlivinu. Eustres motivuje, povzbuzuje, do určité míry zvyšuje výkon. Patří k němu sporty, práce a zábava včetně „adrenalinu“. Distres je pociťován jako nepříjemný, vede k úzkostem, nespavosti, snižuje výkon a může mít za následek různé psychosomatické i somatické obtíže jako diabetes mellitus druhého typu, arytmie, ischemickou chorobu srdeční apod. Rozhodně se nedá říci, že žijeme v obzvlášť stresující době. To je podivný mýtus, který bezmyšlenkovitě různí mudrci šíří v médiích a je to samozřejmě nesmysl. Jednak se to nedá napříč epochami moc srovnávat a jednak objektivní ukazatelé závažných stresorů (existenciální ohrožení, smrt dítěte, prevalence smrtelných chorob) i jejich dopadů (délka života) jsou nyní v rozvinutých zemích o řád příznivější než kdykoli v dějinách. Neválčí se zde, na náměstích se o nedělích nepopravuje, děti se zpravidla hladce dožívají školního věku, cholera, mor a neštovice zabíjejí buď jen ve filmech, nebo hodně daleko a fyzická dřina je eliminována mechanizací, od aut a bagrů až po myčky a pračky. Zdá-li se někomu, že je „toho moc“, že lidi chodí rychleji, že nic nestíhají, že jsou vyšší nároky na paměť, na orientaci, na dopravu a podobně, pak by si měl uvědomit, že naprosto drtivá většina toho padá víceméně na vrub eustresu. Je to jako s pohybem. Také nemůžeme říkat, že pohyb je škodlivý. Naopak! Pohyb je převážně zdravý. Takový jogging většinou prospívá. Jenže když máte zápal plic, horečku 40°C a venku je minus deset, pak to zdravé vskutku není. Podobně se stresem.