21. 9. 2012
Myšlení je zvnitřněné chování.
Dobrý den,
nedávno se mi narodilo miminko a při jeho pozorování musím přemýšlet nad tím, kde se "utváří" jeho mimika. Hned od narození se miminka různě tváří - usmívají, mračí, šklebí ve velmi rychlém sledu. Zkoušejí si jen tak hru svalů a až časem od okolí pochopí význam grimas nebo se již rodí se schopností přiřazovat k emocím i mimiku?
Dekuji moc za případné zodpovězení dotazu a přeji pozitivní obličeje v okolí:-)
Marie Goszlerová, Slabce
To, že prostředí „hněte“ zprvu nekoordinované motorické projevy miminek, vytváří tlak na jejich přiřazování k emocím a dává jim smysl, je velmi dobrý postřeh. Je to vlastně ve zkratce vystižení teorie kognitivního vývoje dítěte podle švýcarského filosofa, přírodovědce a psychologa Jeana Piageta, jenž svá hlavní pozorování učinil mj. také na vlastních třech dětech. To, co popisujete, je podle Piageta první stádium, jež se označuje jako senzoricko-motorické a trvá od narození do asi dvou let. Dítě si v něm buduje adaptaci na svět tím, že postupně koordinuje a propojuje svou smyslovou zkušenost s motorickými úkony. Ve druhém stádiu (2-7 let), které se nazývá preoperačním, je svět reprezentován již pomocí obrazů a slov, jež představují rozvíjející se symbolické myšlení, které používá jazyka a jde daleko za hranice pouhých senzoricko-motorických reflexů. Třetí je stádium konkrétních operací (7-11 let), v němž dítě uvažuje logicky o konkrétních událostech a dokáže klasifikovat objekty do různých kategorií. Ve čtvrtém stádiu (formálních operací, 11-15 let) dospívající jedinec dokáže logicky uvažovat i o abstraktních pojmech, myšlení je více idealistické a schopné i té nejvyšší abstrakce. Přese všechno z uvedeného však novorozenec nepřichází na svět jako nepopsaná deska, tabula rasa, ale je vybaven vlohami (etologové by řekli „vrozenými vzorci chování“), jež jednak umožňují nastartování tohoto procesu a jednak přechody z jednoho stádia do druhého, k nimž dochází vždy, když nahromaděné chyby v dětském chápání okolního světa způsobí nesoulad, jenž si vynutí všestranné přeorganizování myšlenkových struktur. Poznání světa je totiž na každé úrovni testováno konfrontací s prostředím asi tak, jako když vědec testuje hypotézu. I zde je určité poznání vyřazeno či upraveno podle toho, jak se v okolním světě osvědčuje. Velká část těchto procesů probíhá podvědomě. Piagetova stádia však rozhodně nelze brát jako dogma. Mezi dětmi jsou v jejich časování veliké rozdíly, někdy se i překrývají. Jejich posloupnost je však vždy stejná, což je v souladu s představou vrozených vloh i v oblasti myšlení a chování.