Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Patří narcis k psychiatrovi? Listy Cyrila Höschla, Reflex 8/2012, str. 52-53.

23. 2. 2012


Patří narcis k psychiatrovi?

Vážený pane profesore,
často si čtu v Reflexu vaši rubriku a napadlo mě se zeptat, může-li být narcismus vážným důvodem k návštěvě psychiatra. Dočetl jsem se, že jej psychologie klasifikuje jako strukturální poruchu osobnosti. Není ale tahle porucha tak trochu lékem na nízké sebevědomí, který má na svědomí větší výkonnost jedince?
Díky za odpověď.
T.Ř.

To souvisí s otázkou, co vůbec patří do péče psychiatra. Velmi obecně je to přítomnost nemoci nebo stavu, jenž ztěžuje či znemožňuje postiženému vést hodnotný život v oblasti práce, zájmů a soukromí. Ne všechny psychiatrické poruchy jsou nemoci. Zrovna poruchy osobnosti (podobně jako sexuální deviace, závislosti či mnohá mentální postižení) řadíme spíše mezi stavy. Stavy nemají dynamiku nemocí, tj. nezačnou, neproběhnou a neskončí třeba jako chřipka, nýbrž jejich základy jsou zabudovány coby součást osobnosti. To je i případ narcismu. Navíc málokterý narcis je se svou sebeláskou natolik nespokojen, že by se jí chtěl zbavit, spíše naopak. Vaše interpretace narcismu jako reakce na nízké sebevědomí je sice s ohledem na některé případy svůdná, ale spíše opak je pravdou. Depresivní jedinec s nízkým sebevědomím má často sklon sám sebe nesnášet. Vnímá sám sebe jako neúspěšného, nanicovatého a neschopného tvora, jenž sotva může být předmětem vlastního obdivu. Naopak, sami sebe milují spíše lidé, na kterých je i tak co obdivovat, lidé úspěšní a ctižádostiví („zaslouží si úspěch“). Z uvedených důvodů nikdo, kromě lidí v narcisově okolí, jež to dráždí, nevidí důvod, proč by se takový povahový rys měl násilně odstraňovat. Je-li narcismus zdrojem problémů v mezilidských vztazích, což bývá, pak se na něj někdy vskutku zaměří psychoterapie ve snaze získat u dotyčného náhled a určitou korekci. Primárním důvodem léčby však ani tehdy nebývá narcismus jako takový. Možná je dobré připomenout, že určitá míra sebeúcty a sebeobdivu není ke škodě. Dokonce se někdy říká, že nejsme-li schopni mít rádi sebe, nejsme schopni milovat ani nikoho jiného. Proto se u zatrpklých rozladěných dysforiků psychoterapie zaměřuje nejen na zvyšování jejich sebevědomí, ale i na zlepšování vztahu k sobě samému. I to je však otázkou míry a nepřekročení hranice mezi narcismem a sobectvím, což naštěstí opravdu není totéž.