13. 10. 2010
Jak už to tak někdy bývá, nejpozoruhodnější sdělení, úvahy či nálezy se občas skrývají v zákoutí neznámých regálů polozapomenutých knihoven a místních zdrojů. Troufám si odhadnout, že příkladem toho může být i toto číslo časopisu psychiatrie. Na str. 135 lze najít na první pohled nenápadný text o historii konceptu demence v neuropsychiatrických vědách a kdesi na jeho konci (str. 139) se krčí úvaha, která by měla projít správně všemi médii současnosti. Týká se historické nespravedlnosti, jež postihla pražského psychiatra a neuropatologa židovského původu a německé národnosti, Oskara Fischera. Je nejenom kupodivu, ale i příznačné, že jeho velikost byla pro nás objevena v zahraničí, byť s pomocí českých kolegů (v klíčovém článku cambridgeského prof. Goederta v časopise Brain je poděkování českým kolegům včetně prof. Rabocha, dr. Nawkové aj. – viz literatura na str. 140). Fischer nebyl českou odbornou ani laickou obcí doceněn jakožto asistent a později docent Psychiatrické kliniky německé univerzity v Praze a navzdory tomu, že publikoval v témže roce jako Alois Alzheimer precizně zpracované výsledky své rozsáhlé práce studující senilní plaky, nebyl doceněn ani psychiatrií německou, nejspíše jako žid ve světle nastupujícího nacismu. Na rozdíl od Alzheimera, jenž se proslavil a Kraepelin po něm zásluhou publikace jediného případu Augusty D. pojmenoval degenerativní onemocnění, jež je charakterizováno výskytem senilních plaků a klinickým obrazem demence, Fischer ve stejné době opublikoval 12 pozitivních nálezů z 16 případů senilní demence a porovnal je s 10 zdravými kontrolami, 10 nálezy u psychotických pacientů a 45 nálezy u pacientů s diagnózou neurosyfilis (u těchto kontrolních vzorků nebyly plaky přítomny). Později se Fischerovy případy rozrostly již na 56 histologií s podrobným popisem plak porovnané s 275(!) jinými histologickými nálezy bez plak. Toto monumentální dílo, jež by samo o sobě opodstatňovalo pojmenování dnes známé Alzheimerovy demence jakožto Demence Fischerova, na jeho nešťastném osudu nic nezměnilo. Fischer se po potlačení německého elementu v nové republice v Praze přizpůsobil českému prostředí (mluvil výborně česky) a ve 30. letech vedl úspěšně se svým společníkem psychiatrické sanatorium ve Veleslavíně. Mezi jeho pacienty patřila např. i Charlotte Masaryková. Pár let jeho působení v české psychiatrické komunitě však skončilo příchodem nacismu a odvlečením Oskara Fischera do koncentračního tábora v Terezíně, kde v roce 1942 zemřel. Ani tato v podstatě mučednická smrt nepřiměla odbornou komunitu jeho odkaz spravedlivě docenit a plně rehabilitovat, protože jakožto příslušník německé univerzity byl odvržen i českou medicínskou historiografií. A tak jeho podíl odhalujeme až nyní, a to ještě pod vlivem upozornění zahraničních kolegů. Více o tom i o dalších Fischerových osudech (jako kandidát do pražského zastupitelstva za německou liberální stranu byl ve dvacátých letech zmlácen při kampani nacistickými výtržníky) pojednává literatura uvedená za článkem bratří Kalvachových na str. 140 (viz zejména Goedert, 2009) a knížka F.C.C. Penga (Does Alzheimer’s Disease Really Exist? Taipei, Ho-Chi-Book Publishing Co., 2008, 128s.). Fischer mimochodem také na principu modulace imunity pyretoterapií vyvinul a v r.1922 použil preparát z degradovaného proteinu (flogetan). Za tuto léčbu syfilis (ovšem s použitím malárie) byla v r.1927 vídeňskému profesoru psychiatrie, Juliu Wagner-Jaureggovi, udělena Nobelova cena. Příběh Oskara Fischera je symbolický. Je to příklad velikána, který upadl v zapomenutí, je to ukázka někdy velmi nespravedlivých cest osudu a světské slávy a zároveň ale i doklad toho, že někdy i za velmi dlouhou dobu pravda přece jenom vypluje na povrch. Smutné je, že pro toho, koho se křivda týká, je to již příliš pozdě. Nicméně navrhují-li zahraniční kolegové používat jako korektní název Alzheimerova-Fischerova demence, stojí za zamyšlení, jestli by se aspoň v zemi působení Oskara Fischera nemělo o takové možnosti uvažovat.