5. 11. 2009
Dobrý den,
občas mívám pocit, že jak jednotlivec, tak společnost trpí utkvělou představou, že se veškeré dění točí pouze kolem nich. Co nás vede k tomu, abychom tak vehementně a často iracionálně prosazovali sebe a své názory proti všemu a všem? Že navzdory věcným důkazům neustoupí od svých smyšlenek a tmářství.
S pozdravem,
Viktor Kolman
To je nesnadná otázka. Svět byl spuštěn jako velmi složitý systém interakcí a potravových řetězců, kde určitá míra sobectví a sebestřednosti je jednou ze základních podmínek, jakými je celá hra nastavena. Poučení o tom je čtivě shrnuto například v knize Konrada Lorenze „Takzvané zlo“, kde hned úvodní kapitola se jmenuje „K čemu je zlo dobré“. Z tohoto pohledu i altruismus a láska k bližnímu je ve svých důsledcích péčí o sebe. V populaci papoušků, kteří si vzájemně na hlavě likvidují klíšťata, je větší šance na přežití oproti populaci sobců, kterou decimuje klíšťová encefalitida (Dawkins). Primárním motivem altruistického chování není tedy touha, aby přežili druzí, i když to tak vypadá. Tyto principy musí být převážně iracionální, protože musí fungovat i u baktérií a červů. K tomu u člověka přistupuje kulturní nános a „racionalita“, která ovšem často ve své pýše nevidí, že je rovněž ve vleku archaických přírodních zákonitostí. To spolu s poruchami, jaké se vyskytují v každém složitém systému, vede někdy ke krajnostem, jež v uvažujícím člověku budí odpor, avšak jsou pochopitelné. Ošklivě řečeno, sobectví je v tomto světě „systémově ošetřeno“.