23. 7. 2009
Vážený pane doktore,
V poslední době mi čím dál tím více přivádí k zoufalství a někdy i k vzteku používání slova “pokořit“. Ještě tak přežiji, když někdo pokoří vlastní světový rekord (zdá se mi to sice zhola zbytečné a nesmyslné, ale budiž). Jenže se dovídám, že Indie pokořila Měsíc (vystřelili tam raketu). Josef Novák pokořil osmitisícovku a chystá se pokořit všechny další osmitisícovky. Václav Novák pokořil severní pól a chystá se pokořit ještě jižní. Jan Žoužela pokořil sopku v Chile. Hory se většinou brání, někdy urputně, (prší a padne mlha). Příroda klade překážky (fouká vítr a je zima). Vše se často spikne proti pokořitelům, ale oni se nevzdají a pokoří. Myslím, že pokud není Země živý organismus, Gája, tak nějaké hromadě šutrů je zcela lhostejné, že po ní někdo leze. Vítr, zima, mlha, i déšť by byly i kdyby se žádný Novák, nebo Žoužela poblíž nevyskytoval. Já mám dojem, že původní (nebo snad dřívější) význam slova pokořit, byl trochu jiný? Chápu, že významy slov se mění v průběhu času, někdy třeba i místopisně kraj od kraje, ale u toho „pokořování“ se mi něco nezdá. Děkuji za odpověď.
S pozdravem
Josef Volfík
Podobných sémantických posunů je mnoho. Připomeňme si „je to o tom“, „hustý“, „suprový“, „zprůchodnit“, „ošetřit“ (nějaký problém, nikoli zranění) atd. Ve sportovní hantýrce, kde se nedostává originálních myšlenek, jsou klišé velmi častá („proměnit šanci“, „jak se cítíš“). Představuji si, že na počátku sémantického posunu je netradiční použití nějakého slova ve významu, kde se a) nedostává adekvátního výraziva a b) kde to zapůsobí originálně nebo i vtipně. Vzpomínám automechanika, který mi při výměně palubní desky řekl, že mi ji tam „naburácí“. Takhle vzniklo tunelování, harašení a já nevím co všechno ještě. Ve druhé fázi, která je spojena s uchycením a rozšířením nového použití, se příslušný výraz stává nástrojem určité sociální rozvrstvenosti. Společnost se dělí na ty, kteří onen výraz rádi používají až nadužívají (a tím sdělují, kdo jsou a že mají něco společného, značkují se) a na ty, kteří ho nemohou strávit a vadí jim. Krom toho je vždycky velká skupina těch, kterým to je celkem jedno. Ve třetí fázi si na posun druhá skupina zvykne a ta první ho časem opustí ve prospěch nějakého jiného, méně otřelého. Ve vývoji jazyka se uplatňují podobné zákonitosti jako ve vývoji přírody: mutace, kooptování starých prvků do nových kontextů, zánik, kopírování (reprodukce) apod. Vždyť se také mluví o „memech“ (obdoba genů). Vaše pohoršení chápu, ale říkám si, že je pořád lepší, když někdo pokořuje osmitisícovky (kterým to je srdečně jedno, jak správně pravíte) než třeba manželku nebo svěřené žáky. Tak jim to nechme.