25. 9. 2008
Vážený pane doktore,
změny lidského organismu s věkem jsou realitou, již nikdo nepopírá. Jen málokdy se ale mluví o tom, že k nim mohou patřit i postupné změny neurologické, které ovlivňují paměť, kognitivní schopnosti i chování. Pokud vím, může k nim patřit zmenšená schopnost empatie, omezená otevřenost vůči novému, mentální rigidita, atd. Tyto změny tak mohou negativně vyvážit nahromaděné životní zkušenosti. Zatímco dnešní společenské a zákonné normy podporují ukončení pracovního poměru od určitého věku, je zajímavé, že se na vysoké vládni činitele tyto normy nevztahují. V souvislosti s tím si dovoluji vznést otázku, jak by se u vládních činitelů počínaje řekněme 70 lety dalo poznat, zda a jakými neurologickými změnami trpí a nakolik tyto změny ovlivňují vykonávání jejich funkce.
Děkuji. Lenka (prosím, bez příjmení)
Tak předně to, co popisujete, jsou daleko spíše změny psychické než neurologické. Problém je v tom, že jejich postup a dopad na chování je velmi individuální, takže někdo je v osmdesáti letech duševně fit a schopen hladce vykonávat některé činnosti (včetně třeba prezidentování – takový T.G.Masaryk odstoupil z prezidentské funkce ze zdravotních důvodů, až když mu bylo 85 let), někdo je vinou úpadku své osobnosti nepoužitelný už ve čtyřiceti. To komplikuje zavedení jakýchkoli systémových diskriminačních měřítek vztažených k věku. Nejlepší obranou proti setrvávání státníků ve funkci i poté, co neudrží meč a moč, je fungující demokracie, která umožní voličům posoudit způsobilost dotyčného z různých stran a nediskriminovat jen podle věku. Jak vidno, je to tedy otázka politická spíše než medicínská. Tou se to stane teprve tehdy, když se dotyčný dostane k lékaři jako každý jiný. Je sice pravda, že kvůli řízení motorového vozidla se musí po šedesátce chodit pravidelně na lékařskou prohlídku, zatímco kvůli členství v senátu nikoli, ale zvažte sama, kolik mrtvých je na silnicích a kolik v senátu .