15. 11. 2007
Pane doktore, jak vznikají lidské ambice? Souvisí nějak se sexualitou? Je to fenomén vyplývající z mimořádnosti jedince, nebo naopak z jeho skryté nedostatečnosti? Proč někteří touží stát se předsedou vlády nebo zvítězit ve vile Vyvolených a jiní jsou spokojení se svým běžným – mimořádnými situacemi nerušeným – životem? A kdo z nich vlastně vede spokojenější život?
Jan Lacina
O povaze a vzniku lidských ambic je vlastně skoro celá psychologie, a ta se sem nevejde. Navíc je dnes zřejmé, že vysvětlení sahá hlouběji k původu života na Zemi a přesahuje hranice věd o člověku. Ambice jsou asi nezbytné k přetváření světa, a to souvisí se schopností zabírat území a hromadit zdroje obživy. Jde tedy o selekční výhodu zajišťující přežití, ať se nám to líbí nebo ne. Vámi zřejmě odsuzované a k většímu štěstí jistě nevedoucí ambice stát se předsedou vlády nebo zvítězit ve Vyvolených jsou pouhým derivátem (odvozeninou) mechanismů, které patrně sehrály ve vývoji přírody zásadní roli a kterým vděčíme za to, že jsme a že dnes můžeme takhle mudrovat. Z hlediska individuální psychologie lze ambice nahlížet buď jako samostatný motivační zdroj nebo jako kompenzační mechanismus. Freud ho dával do souvislosti se sexuálním pudem (vulgárně řečeno společenské ambice mohou kompenzovat malý penis), Adler ho považoval za pud základní. Kompenzovat lze leccos, například nízký vzrůst (nejenom Napoleon a Stalin byli malé postavy, nízkého vzrůstu jsou také často třeba dirigenti, kteří „mávnutím proutku ovládají obří tělesa“). A co se spokojenosti života týče, ta není ani tak dána ambicemi či jejich absencí jako takovou, nýbrž spíše velikostí propasti mezi mírou ambicí a jejich uplatněním. Nešťastným Vás nečiní fakt, že nemáte Nobelovu cenu nebo pohádkový majetek jako spíše přesvědčení, že byste si to zasloužil a osud Vám to upírá. Jinými slovy nejste Vyvolený ač si myslíte, že byste měl být. Čím méně Vyvoleným přejeme, tím větší máme asi problém s ambicemi vlastními.