Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

„Očima Cyrila Höschla“. Reflex 10/2006, str. 16.

9. 3. 2006


Vážený pane doktore,
v Reflexu č. 41/2005 mě velmi oslovil problém člověka, jehož dojímá až k pláči klasická hudba (a patrně nejen ta). Dva roky beru antidepresiva, k psychiatrovi mě poslala neuroložka, jež usoudila, že mé potíže (bolesti páteře, náhle jsem málem nemohla chodit, nedokázala jsem si stoupnout na špičky apod.) jsou psychosomatické. Asi měsíc po nasazení léků jako bych se náhle začala probírat z jakéhosi hlubokého spánku, který se podobal spíš strnulosti, dost dlouho předtím jsem cítila převážně sklíčenost, netečnost, prázdnotu. Zvládala jsem běžné povinnosti, kterých nebylo málo (můj muž byl těžce nemocný), a chodila jsem do práce, kde mi vždy bylo i v době krize lépe, kupodivu mi zůstala schopnost na práci se soustředit. "Uplakanému" pánovi jste - podle mne zcela správně - doporučil, aby si své emoce raději ponechal. Rovněž bych se z emocí neléčila, kdybych ovšem nějaké měla. Je možné, aby to, co člověku pomáhá a chrání ho před mnohdy brutálními údery života, jej zároveň umrtvuje? Domnívám se, že mě antidepresiva dostala z otupělosti a rezignace z hlediska intelektu, asi by bylo přehnané tvrdit, jak mi to teď skvěle myslí - možná výstižnější je říct, že nejsem tak pitomá a neschopná jako několik let předtím. Citově mě to však jakoby zablokovalo. Jsem citově jakoby otupělá, nic se mnou nehne. Letos o Velikonocích mi umřel manžel, a já jsem ještě nebyla schopna ho oplakat - cítím velikou lítost, ale plakat nejsem schopna. Je mi 59 let, takže mám samozřejmě nějakou "citovou paměť", takže vím, co mne má mrzet, čeho mi má být líto, z čeho a o koho mám mít strach apod. Jako bych všechno, co prožívám, pozorovala přes zamlžené okno nebo z větší dálky...
Eva Černá, Praha.

Váš dotaz používám v celém rozsahu proto, že je krásnou ilustrací dilematu kýžených a nežádoucích účinků léčby a ceny, kterou za nějaký prospěch vždy platíme. Jádro Vašeho dotazu ale spočívá v tom, že deprese (pro kterou se léčíte) a citovost (pro kterou by se onen pán možná ani léčit neměl) jsou dva naprosto odlišné projevy, které sice sdílejí některé společné příznaky, ale jsou různého původu. Naše normální emoční výbava není nemoc, proto bychom ji neměli „léčit“ nebo nějak chemicky ovlivňovat, což ovšem většina lidí dělá, už tím, že pije pivo. „Citová otupělost“, kterou popisujete, může mít obecně velmi různé příčiny – od povahy přes schizofrenii a drogy až po depresi a vedlejší účinek léků. Ve Vašem případě přichází v úvahu poslední dvě možnosti. Neschopnost plakat, uvolnit emoce a prožít je, může být i příznakem deprese, která se pak projevuje „pouze“ neschopností prožít radost, nezájmem o věci, apatií, nesoustředěností, ztrátou motivace něco dělat apod. Antidepresiva mohou odstranit většinu z toho, avšak otupělost může přetrvávat. Jiná možnost je, že antidepresiva tím, že „vysouší slzy“, emoce skutečně otupí a pak jde vlastně o nežádoucí účinek, kterým platíte za odstranění jinak velké deprese. To je případ nikoli příliš častý a řeší se buď výměnou antidepresiva za jiné nebo za psychoterapii.