Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

„Očima Cyrila Höschla“. Reflex 45/2005, str. 18.

10. 11. 2005


Vážený pane profesore
Při svých cestách po světě jsem viděl mnoho strachu, bídy a utrpení. Viděl jsem jak je strach zneužíván. Viděl jsem, jak strach může ovládnout celé národy. Protože si myslím, že bez pochopení mechanismu strachu nelze různé strachy ovládnout, ale pouze potlačit, ptám se Vás jako uznávaného odborníka: Co vyvolává strach? Jaké duševní a fyzikální procesy probíhají v těle člověka, který má z něčeho strach? Reagují všichni lidé na strach stejně? Když ne, co je příčinou rozdílných reakcí? Může člověk strach ovládnout? Co způsobí potlačení strachu? Proč někoho strach a bolest donutí ke změně jednání, ale jiného úplně omráčí?
Zdeněk Wognar, München, SRN

Strach nepůjde ovládnout nikdy. Je to jeden ze základních atributů života a je pravděpodobné, že bez strachu by rozvoj života na zemi nebyl možný. Jeho studium nám však pomáhá zvládat jeho chorobné projevy. Když je živočich (člověk) vystaven potenciálně ohrožujícímu podnětu, zpráva o tom (například namířená zbraň) projde smysly a je dále zpracována dvěma neuronálními dráhami. První, tzv. horká linka, vede do amygdaly, což je mozková struktura, která je vlastním generátorem strachu a spouští strachovou reakci, která má psychickou i tělesnou složku. K té tělesné patří svalový záškub při úleku, zrychlení pulsu, vzestup krevního tlaku, rozšíření zornic, sucho v puse, zblednutí atd., jinými slovy „adrenalinová odpověď“, kterou spouští další mozkové jádro, locus coeruleus, kam se pokyn z amygdaly rozšíří. Druhá dráha vede do struktur šedé kůry mozkové, kde dochází k vědomému (sémantickému) zpracování. Když se ukáže, že poplach byl planý, strachová reakce se utlumí. Jestliže ne, pak se dále posiluje. Informace o podnětu dostane v amygdale svou emoční nálepku a spolu s ní je uložena do paměti ve struktuře zvané hipokampus. Tam slouží pro vyhodnocování budoucích nebezpečenství. Těsně při amygdale je shluk buněk nazývaný lůžkové jádro striae terminalis, které na rozdíl od amygdaly vyrábí spíše úzkost než strach. Úzkost není cílená odpověď na určitý podnět, ale spíše na kontext a je to vlastně neurčitá pohotovost ke strachové reakci, dobrá zejména tam, kde jedinec se ve skutečném významu podnětů z okolního světa zcela nevyzná. Naučíme-li se správně bát pouze toho, co za strach opravdu stojí, celková úzkost klesá a naopak. Základ strachu je dán „hardwarově“ a zahrnuje tradiční ohrožující podněty (rána, pavouci, hadi aj.). Ostatním nebezpečím se učíme během života. V intenzitě a kvalitě strachu jsou mezi jednotlivci rozdíly, asi jako v jejich obličeji či barvě vlasů. Rozdíly jsou dány jak vrozenou dispozicí, tak různou životní zkušeností. Úplné potlačení strachu by mělo asi tak katastrofální důsledky jako úplné potlačení bolesti: krutě bychom se spálili o kdejaká kamna. Svědčí o tom i odstrašující osudy hrdinů, kteří se ničeho nebáli. Ovšem role strachu ve společnosti a její historii či v politice je za hranicemi psychiatrie a souvisí s neurobiologií jednotlivce pouze nepřímo. V každém případě však o strachu platí, že když je něčeho málo nebo příliš, obojí je většinou špatně.