22. 9. 2005
Dobrý den,
před pěti lety jsem absolvovala psychoterapii a farmakoterapii pro diagnózu agorafobie a panická porucha. Léčila jsem se asi rok a půl a docela úspěšně, protože přestože již léky neužívám, neměla jsem 3 roky žádný záchvat úzkosti ani paniky. Domnívám se, že jsem sklony k této neuróze částečně zdědila po otci, který úzkostmi velmi trpívá, ale lékaře pochopitelně nikdy nenavštívil. U své dcery (5 let) pozoruji poslední dobou značnou přecitlivělost, hysterické pláče, noční můry. Nemyslím, že v nějaké výjimečné míře, ale přesto jsem se chtěla zeptat, jak moc je tato porucha dědičná a lze-li její rozvinutí výchovou nějak omezit.
Děkuji a hezký den.
DALLOWAY
Váš dopis především upozorňuje ostatní čtenáře, že psychiatrie není ani tak beznadějným ani tak zpupným oborem, za jaký je někdy vydávána. Zkušenost ukazuje, že většinou čím méně toho kdo o psychiatrii ví, tím hůř její možnosti hodnotí a naopak. Tolik na okraj. S dědičností psychiatrických poruch je to poněkud zapeklité. Ukazuje se, že genetická vloha spíše než nemoc či poruchu ovlivňuje spíše to, jaký vliv na její rozvoj mají vlivy prostředí, tedy asi i výchova. Riziko panické poruchy (náhlé záchvaty masivní úzkosti, paniky) je pravděpodobně zvyšováno s počtem postižených v rodině. U jednovaječných dvojčat se onemocnění shodně vyskytuje ve 30% případů, což je mnohem více než u nepříbuzných, ale pozor – zdaleka to není 100%, jak by se předpokládalo u čistě dědičné poruchy. Riziko pro otce, matku, či dítě je mezi 10% a 20%. Asi 40% nemocných s agorafobií (strach z veřejných prostranství, z většího množství lidí, hrůza z cesty metrem apod.) má tuto poruchu mezi příbuznými. Příbuzní nemocných s panickou poruchou a agorafobií mají totéž riziko panických stavů (10% - 20%) jako příbuzní pacientů s pouhou panickou poruchou, ale riziko agorafobie mají asi 8x vyšší. Fobie (strachy z něčeho určitého) jsou geneticky příbuzné panické poruše, ale deprese a generalizovaná úzkostná porucha patrně nikoli. Výzkumníci z Harvardu zjistili, že děti rodičů trpících úzkostnou poruchou byly více plaché a zakřiknuté než děti rodičů bez úzkostné poruchy. Ba co víc, právě u těchto stydlivých dětí se později rozvinula úzkostná porucha. Zdá se tedy, že poruchy, na které se ptáte, dědičné do určité míry jsou, ale v převážné (nadpoloviční) většině přece jen podléhají jiným než genetickým vlivům. V tom je značná naděje na možnost příznivého ovlivnění výchovou a psychoterapií.
(bez záruky)