30. 9. 2004
Vážený pane Höschle,
chtěl bych se zeptat na Váš názor, jaký je optimální psychický přístup, lze-li jej vůbec takto nějak zobecnit, k nevyléčitelné nemoci. Představte si člověka, který trpí chronickou nemocí, kterou klasická medicína považuje za nevyléčitelnou a je tedy „na celý život“ (např. ulcerosní kolitida) a léčba spočívá „pouze“ v tlumení jejích příznaků, když její příčiny jsou neznámé. Tato choroba sice neohrožuje člověka přímo na životě, ale velmi výrazným způsobem jej omezuje v běžném životě, nedovoluje mu dělat to, co by chtěl, prostě snižuje kvalitu života. Dotaz zní: je lepší, aby se s tím člověk smířil, nemoc i omezení, která choroba přináší, přijal, jednoduše akceptoval fakt, že se nedá nic dělat, a naučil se s tím žít, nebo je lepší se nevzdávat, s touto prostředky klasické medicíny nevyléčitelnou chorobou bojovat a všemožnými způsoby (alternativní medicína, různí léčitelé, změna životního stylu, atd.) usilovat o uzdravení? Je pro člověka výhodnější smíření (rezignace), nebo boj (a pravděpodobný stres z jeho neúspěšnosti)? Je mi jasné, že si na to musí odpovědět každý sám, ale chtěl bych znát Váš názor.
Děkuji a přeji pěkný den
A. B.
Na takové otázky není univerzální návod. Potíž je v tom, že každý máme jinou průpravu: vzdělanostní, emoční, psychologickou. Lišíme se v hierarchii hodnot, které zastáváme, ve způsobu, jakým neblahé události zpracováváme, a ve stylu, jakým zacházíme se sebou a s jinými lidmi. To všechno vede k rozrůznění lidských povah a osobností. Pro každou osobnost může „návod“ v odpověď na Vaši otázku znít jinak, někdy dokonce protichůdně: pacient na jednotce intenzivní péče, jehož zdraví je ohroženo úzkostí a strachem ze smrti, musí být uklidňován a chlácholen (“nebojte se, všechno bude dobré, to zvládneme“); jiný, s touž diagnózou a ve stejné situaci, který se však pro změnu ohrožuje nedodržováním režimu, běháním po schodech, pitím alkoholu a kouřením, musí být strašen: „vždyť na to můžete i umřít!“ Jednomu lékař pomáhá vytvořit blahodárné popření (nemoci, závažnosti stavu), druhému musí toto popření naopak nabourávat; obojí se stejným cílem: snížit poškození dotyčného.
V určitém stadiu nevyléčitelné nemoci je třeba svou situaci přijmout. To přijetí bývá spojeno s určitým usmířením (s osudem, s bohem, se sebou) a přispívá ke zklidnění a přece jenom k příznivému posunu v jinak celkově snížené kvalitě života. To přece nemusí být totéž co rezignace na úsilí. Než je k němu jedinec zralý, musí mít přesvědčivý pocit, že pro nápravu svých věcí už udělal maximum a že tedy už dál to není na něm. Že vyčerpal všechny možnosti, že nezanedbal žádnou povinnost a nevynechal žádnou nabídku pomoci. Ani pak však přijetí neblahého stavu nemusí ještě znamenat rezignaci. Stále zde zůstává možnost zázraku, byť nepatrná. Ale zázraky se občas dějí. Neříkejme si tedy, že „se s tím nedá nic dělat“, ale raději, že „zatím se s tím nedá nic dělat“.
(bez záruky)