Höschl C.: Konstruktéři života: proměna a výběr. Text do programu divadelní hry Pobřeží Edwarda Albee. Divadlo na Vinohradech, Praha, 2004.

2004


Jeden z největších myslitelů uplynulého století, Sir Karl R. Popper, dostal při své slavné pražské návštěvě před deseti lety otázku, co považuje za největší vědecký objev dvacátého století. Po krátkém zaváhání odpověděl, že gen, lépe řečeno objev struktury DNA, kyseliny, která nese genetickou informaci. Mezitím se podařilo genetický kód člověka přečíst. Brzy poté však nadměrná očekávání více méně nezasvěcených nadšenců opadla při zjištění, že tímto pozoruhodným výkonem pokus o průnik do tajemství života nekončí, nýbrž teprve začíná. Struktura DNA je mystériem života na Zemi, je sondou do historie tak hluboké, že ji nedovedeme vztáhnout k žádnému lidskému rozměru. Největším překvapením po dokončení této mapy života bylo zjištění, že za tak zázračné výtvory, jakým je nepochybně člověk, zodpovídá plán sestavený ze sotva 30-40 tisíc genů, což je mnohem méně, než se mělo za to. Dalším zjištěním, které budí údiv, je neuvěřitelná shoda genetického kódu napříč živočišnými druhy. Zápis stavebního plánu krysy, opice nebo člověka se liší sotva o několik setin. A konečně zjištění, které je záhadou současné vědy: v naší DNA je obrovské množství informace, o které nikdo netuší, čemu slouží. Molekulární biologové a genetici jsou nyní asi v takové situaci jako archeolog, který rozluští neznámé písmo ale nezná jazyk, ve kterém je objevený text napsán. Nemohou tudíž porozumět smyslu celého příběhu ani docenit jeho význam.
Přípravou nástupu moderní vědy k pochopení principů, jakými se příroda řídí, byla slavná plavba Charlese Darwina kolem světa na lodi Beagel (1831-1836) a na jejím základě formulované zásadní dílo O vzniku druhů přírodním výběrem, které přišlo ve vhodnou dobu a ve vhodném kontextu. Darwinova teorie byla vymezena proti evoluční teorii J.-B. Lamarcka, který předznamenal možnost řízené sebeproměny genetické informace, uhnětena spory se současníky a přišla v době, kdy opat brněnského kláštera augustiniánů Johann Gregor Mendel postřehl při křížení hrachu základní principy přenosu určitých vlastností z generace na generaci. Z tohoto myšlenkového kvasu vzešla dogmata současné přírodovědy: genetický plán života přichází z hlubin času a přenáší se z generace na generaci. Při tomto kopírování vznikají chyby, asi jako při přepisu textu. Tyto chyby se projeví změnami ve stavbě těla nebo v jeho funkci či v chování. Jestliže tyto změny znamenají větší úspěšnost při přežití jejich nositele, kopírují se do dalších generací ve větší míře, a tak se začnou šířit. Jestliže znamenají menší úspěšnost, časem vymizí. Příkladem může být „náhodně“ vzniklá odolnost vůči antibiotikům u mikrobů, které se pak šíří, protože je člověk nedokáže úspěšně hubit. Podobně si evolucionisté představují vznik živočišných druhů. Tato dogmata se ovšem ve své jednoduché, byť dosud vědecky nesmírně inspirativní a úspěšné podobě hroutí. Předně nedokáží vysvětlit, kde a jak se tu život vzal. Nedokáží modelovat a tedy předvídat vývoj a rozmanitost druhů na Zemi. Obtížně se vypořádávají s tím, že mezi jednotlivými druhy jsou mezery, že ony evoluční změny neprobíhají plynule kumulací chyb z generace na generaci, nýbrž v jakýchsi skocích, s oblastmi (druhy) a obdobími relativní stability, kdy se nic nevyvíjí. Také je jen těžko představitelné, že něco tak složitého jako lidský mozek a vědomí by vzniklo z primitivních forem života pouze díky nahromaděné sérii chyb při přepisu genetické informace.
Evoluční teorie až na výjimky neumožňuje předpověď vzniku nových druhů, není tedy přírodním zákonem. Je spíše historií přírody a její sebeproměny. Zdá se, že evoluce nehýřila stále novými a novými prvky (strukturami, látkami). Každý „prvek“, tedy uzel té které sítě (hormonální, neuronální, ba i sociální) slouží více konfiguracím, více kontextům, často spolu vůbec nesouvisejícím. Mít jednu funkci bylo by neúsporné. Struktury a „programy“ v evoluci zpravidla nezanikají, ale jsou-li momentálně neobsazeny, použijí se jinde. Tak třeba urinace (močení) je nutná pro odstranění zplodin metabolismu z těla. U mnohých živočichů, například u psů, však slouží ke značení území. U dalších přenáší i jiné informace, například u myší zabrání těhotenství samice, která je zápachu exponována. Určité prvky chování rovněž slouží několika pánům: mechanismus závislosti na jídle (abstinenční příznak je hlad) může být v jiném kontextu použit pro závislost na alkoholu, na joggingu, na hracích automatech. Evoluce je tedy stále se měnící orchestrací víceméně daných prvků.
Takto vznikající světy se od sebe vzdalují a jinakost použití druhdy shodných součástí (potkan má stejné orgány a skoro stejný genetický kód jako člověk) postupně znemožní jejich vzájemné porozumění. Toto rozrůznění je provázeno soutěží o zdroje, o prostor, o slunce, o vodu, o samice. Permanentní soutěž mezi jednotlivci, skupinami i druhy činí z evoluce univerzální, mnohovrstevný pohyb v soběpodobných systémech: probíhá na úrovni molekul, baktérií, lidí, skupin, národů, ekosystému. Probíhá také jako evoluce kulturní. Tak, jako se gen replikuje (kopíruje, množí) v evoluci biologické, „mem“ se replikuje v evoluci kulturní. Přirozený jazyk a jeho proměna je modelem vývoje přírody. Nelze mu nařídit, nelze ho předvídat a nelze ho zastavit. Slova a fráze vznikají, mutují, slučují se, rozdělují, zanikají, dávají vznik novým podobám řeči. Podobně hudební motivy, móda, myšlenky. Náš svět je světem totálního darwinismu s prvky nevysvětlitelného neznáma a s vysokou mírou nepředvídatelnosti.
Věda nepochybně není jediným způsobem, jak chápat tento svět. Její cesta je náročná, pracná, často nudná a prozaická, neumožňuje náhlý vhled do celku. Je mnoho jiných cest. Cesta prozření, cesta víry (jakékoli a v cokoli), cesta meditace, transcendence všeho druhu, cesta umění a citu, jsou i cesty neprobádané. Ať se vydáme po kterékoli z nich, totální darwinismus nás doběhne a šlápne nám na paty. Tak tomu je i v případě dramatické tvorby obecně a tvorby Edwarda Albeeho zvlášť. Jeho „Pobřeží“ se pohybuje někde mezi uměleckou reflexí současné přírodovědy, čapkovskou utopií a anekdotou. Reflexe vědy vychází z evoluční teorie, kterou Albee natahuje na skřipec tázání po smyslu našeho pobývání na tomto světě. Kontakt dvou vzájemně nepochopitelných, avšak komunikujících světů využil se značnou mírou metaforické nadsázky v plné parádě Karel Čapek ve Válce s mloky: „gentleman zvířat chrání, ale nevyjednává s nimi“. Anekdota, která by mohla Albeeho hru předznamenat, pojednává o nesmrtelnosti: Dva přátelé filosofují na věčné téma posmrtného života a slíbí si, že kdyby jeden z nich zemřel dříve než druhý a shledal, že i nadále existuje, udělá vše, aby o tom tomu druhému zde na Zemi podal zprávu. Tak se po létech vskutku stane. Několik měsíců po smrti kamaráda pozůstalý najednou zaslechne hlas, ač nikoho nevidí. „To jsi ty?“ „Jo, to jsem já“. „No to je ohromné, to je zázrak, že tě slyším, povídej, tak jaké to je, jak se máš?“ „No představ si: ráno vstanu, mám sex, pak se napiju trochu vody, mám sex, pak se proběhnu, mám sex, pak si dám mrkev, mám sex, zase si dám mrkev, mám sex, pak…“ „No to je šílené, já tě nepoznávám, člověče, vždyť tys na to vůbec nebyl! A vegetarián jsi taky nebyl!“ „Ty blázne (pauza), dyť já jsem králík!“
V trojúhelníku neodbytného tématu historie přírody (evoluce), Čapkovy metafory jinakosti a bytí - existence života zde a za hranicí poznaného - se odvíjí Albeeho tetralog na pobřeží. Divák-muž si řekne: Charlie, to jsem já. Jeho žena bude přemýšlet, zda je Nancy. A ti, kdož jsou mezi námi Leslie a Sára, ve Vinohradském divadle v tu chvíli nejspíš nebudou. Stojí na tržišti s levnými teniskami, hrají na cimbál nebo se modlí s Koránem v ruce. Až jednou přiletí mimozemšťané (už aby to bylo!), budeme vědět, že jim lze podat ruku (nebo ploutev nebo co….). Sázím se, že budou mít oči, uši, končetiny i ocas, ať už zakrnělý nebo pořádný. Bylo na čase toto všechno si zase jednou otevřeně povědět. Díky za tuto hru.

Cyril Höschl