"Očima Cyrila Höschla". Reflex 2/2004, str. 15.

15. 1. 2004


Slyšela jsem, že koktavost není jednotná porucha a že se dá ovlivnit. Je to pravda? Dá se například koktání vyvolat u zdravého člověka v nějakém experimentu?
Helena J.

Koktání (lat. balbuties) má opravdu různé zdroje a máte-li na mysli nějaký konkrétní případ, měl by se mu věnovat odborník – foniatr, který by posoudil podíl jednotlivých příčin a možnosti příznivého ovlivnění. Koktavost si můžeme zjednodušeně představit jako křečovité stahy skupin svalů, které se podílejí na mluvení. Jde o nesoulad mezi zpětnovazební kontrolou řeči, která probíhá pomocí sluchu, a tou, která probíhá pomocí vnitřních signálů přicházejících ze svalů činných při mluvení. Tím se celý proces řeči zadrhává a její tok se dostává do nesouladu s tokem myšlenkovým. Tato porucha se objevuje poprvé nejčastěji okolo třetího roku, kdy dítě začíná souvisleji mluvit, a šestého, kdy vstupuje do školy a učí se psát. Při vzniku koktavosti často působí emoční šok. Tuto formu je třeba odlišit od jiných typů, například od běžného a vcelku neškodného zakoktávání u dětí v situaci, kdy to, co znají a chtějí říci, je v rozporu s jejich schopností slovně to vyjádřit. Zde stojí za povšimnutí, že gnostické (myšlenkové) funkce jsou vždy trochu napřed před vyjadřovacími schopnostmi, což je zajímavý příspěvek k diskusi o tom, zda je myšlení možné bez řeči (já tvrdím, že ano – viz Reflex ??????/92-řeč a myšlení/). Pravá koktavost se vyznačuje soustředěným napětím před promluvou (tzv. prefonačními spasmy), zhoršuje se při úsilí ji překonat a naopak mizí při zpěvu, šepotu, a němé artikulaci. Koktavost se také zlepšuje při samomluvě v naprostém osamocení. Léčba je velice obtížná a postupuje pomalu. Zahrnuje několik technik, z nichž jedna vede nácvik právě prostřednictvím zpěvu, který pomáhá spasmy překonávat. Z mechanismu poruchy je také odvozena možnost ji experimentálně modelovat: do sluchátek se pouští text, který pokusná osoba čte, s mírným zpožděním, které se dá nastavovat (tzv. Leeův efekt). Tím se vyvolá nesoulad mezi informací o vlastní produkci, která jde sluchem, a tou, která jde vnitřními čidly a signály ze svalů. Výsledkem je těžká porucha řeči připomínající koktavost. Prodlužuje se doba, za kterou je dotyčná osoba schopna text přečíst, roste počet chyb a zádrhelů a stoupá hlasitost. Někdy se ale naopak tímto trikem dá existující pravá porucha přechodně odstranit, ovšem pouze po dobu trvání experimentu. Tento efekt znají kabinoví tlumočníci, kteří se nesmějí dát plést tím, co slyší ve sluchátkách, a také varhaníci hrající na nástroji, který má velké zpoždění. Je zajímavé, že někteří psychiatričtí pacienti, kteří ztrácí kontakt s realitou, jsou vůči nástrahám Leeova efektu odolnější. Přechodně se zakoktávání také vyskytuje v emočně vypjatých či konfliktních situacích (výpovědi pod nátlakem, lhaní a překrucování), případně může jít o zlozvyk, kdy například učitel prosloví celou přednášku po kouskách vět vlastně třeba třikrát. To ale není pravá koktavost, chybí tam spasmy a jde spíše o přeříkávání nebo o jakousi obdobu tiku.
(bez záruky)