4. 12. 2003
Dobrý den,
chtěl jsem se vás zeptat , jestli někdy psycholog potřebuje psychologa, a když ano, tak jak to pozná?
Děkuji, Nikolas Kuimcidis, Rakvice
Na toto by nejspíš měl odpovídat nějaký psycholog. Ale odpovědět můžeme každý, i když s variacemi: potřebuje řidič řidiče, zubař zubaře, chirurg chirurga a učitel učitele? Jsou situace, kdy je to jistě nevyhnutelné. Jako psychiatr jsem sám zatím psychiatra nepotřeboval, ale už jsem se s kolegy několikrát radil v otázkách týkajících se mé rodiny, protože doma není nikdo prorokem. Jsou věci, které vyžadují profesionální odstup, a ten sám od sebe či od svých nejbližších nikdy nemůžete mít. A naopak jsou věci, které své blízké bytosti nemůžete sdělit, i kdyby to byl sám Freud. Několik psychiatrů jsem léčil. Byli z jiného pracoviště, protože jít s duševními obtížemi ke spolupracovníkům, to je podobné jako jít k někomu v rodině. Vy máte ale zřejmě na mysli nedostatek náhledu na sebe u profesionálů, kteří jsou pak z principu neléčitelní. To je ale také paradox pouze zdánlivý. Nedostatečný náhled na povahu vlastních obtíží se tu a tam vyskytne u kohokoli a je to spíš věc diagnózy než profese. K psychologovi jde každý většinou z vlastního rozhodnutí, má-li nějaké problémy. Učiní tak občas i psycholog. V psychiatrii už je to obtížnější, tam je někdy nutno léčit i bez souhlasu nemocného, který náhled nemá, a ač šílí, považuje se za duševně zdravého. Je celkem jedno, zda postižený je psychiatr nebo kdokoliv jiný, práce je s ním vždy těžká. Je-li ale onemocnění spojeno s náhledem, pak i psychiatr sám často vyhledá kolegu a požádá ho o pomoc. Na otázku, zda profese psychiatry nedeformuje, se někdy s trochou jízlivosti říká, že náš obor podivíny nevyrábí nýbrž spíše přitahuje. Jako by se někteří zakomplexovaní jedinci uchýlili ke studiu psychologie nebo psychiatrie v nevyslovené víře, že jim ta disciplína nějak pomůže s nimi samými. Navenek jsou vývěsním štítem s „Chocholoušky“, dovnitř selhávají jak u pacientů, tak ve styku s kolegy. Pravda je tedy spíš opačná: psychiatrie nás neničí, ale spíše léčí. Psychoterapeutická zásada ovšem velí udělat nejprve něco sám se sebou, a pak teprve se pustit do jiných. Přece jenom není příliš efektivní, když ve skupinové psychoterapii dvacet pacientů léčí jednoho terapeuta. V nárocích na sebe je tak psychiatrie oproti jiným oborům přísnější. Nikdo přece nepožaduje po holiči, aby neměl pleš, po očaři, aby viděl bez brýlí, a po zubaři, aby neměl kaz. Proto trocha shovívavosti i k psychologům není nespravedlivá.
(bez záruky)