"Očima Cyrila Höschla". Reflex 46/2003, str. 15.

20. 11. 2003


Pane doktore,
moje dcera se uzavřela do sebe, odmítá komunikovat, na otázky odpovídá úsečně. Navštívila psychoterapeuta, ten jí stanovil diagnózu ÚZKOSTNÁ NEURÓZA SE SILNOU HRANIČNÍ KOMPONENTOU. Mám dvě otázky: 1. Co je obecně úzkostná neuróza ... 2. Jak dlouho se léčí, jak a dá se úlpně vyléčit? Děkuji Marie V.


Úzkost je součástí naší normální emoční výbavy. Je to starý a v přírodě velmi osvědčený mechanismus, který většinou zlepšuje vyhlídky na přežití. Vrozeně máme „defaultně“ zabudovány úlekové reakce na základní hrozby (například na silnou ránu). K nepříjemným a hrůzným zážitkům se asociují různé podněty, na které se pak rovněž vztahuje strachová reakce. Navíc se nepříjemnosti dějí často v určitém prostředí (ve tmě, v ordinaci u zubaře aj.). Tím se i ono prostředí stává kontextem, který zvyšuje ostražitost a pohotovost ke strachu. Víc se bojíme ve tmě než na světle. V mozku je několik oblastí, které tyto emoce řídí, vyvolávají jejich doprovod (bušení srdce, zpocené ruce, vzestup krevního tlaku) a opatřují informace z vnějšího světa emočními nálepkami, které pak pomáhají při jejich třídění s ohledem na nebezpečnost. Jedním takovým centrem je amygdala, která opatřuje strachovou reakci na ohrožení. Druhým je tzv.lůžkové jádro, které ladí spíše dlouhoudobou pohotovost ke strachu a její posílení kontextem. A to je právě mechanismus úzkosti. Úzkost se od strachu liší tím, že není vázána na určitý konkrétní podnět. Je-li tento mechanismus z různých důvodů narušen a fixuje se, projeví se chorobným stavem, jenž je charakterizován trvajícím pocitem napětí a nepohody – jako bychom měli před nějakou nepříjemnou zkouškou, ale přitom nás nic takového nečeká. Dříve se tomu říkalo úzkostná neuróza, dnes tyto stavy třídíme konkrétněji: generalizovaná úzkostná porucha je volně těkající úzkostí bez zjevné příčiny, sociální úzkostná porucha (fobie) je vázána na určité společenské situace (strašná tréma při vystoupení na veřejnosti nebo např. neschopnost najíst se v přítomnosti cizích lidí aj.), panická porucha (náhlé záchvaty paniky, strachu z omdlení, z infarktu, nevázané na určité situace), fobické poruchy (z vycházení ven, ze zvířat, z výšek) a posttraumatická stresová porucha (živé se navracení hrůzné události – tzv. flashback - po zážitcích ve válce, po prožitých autohaváriích, mučení, vraždách, znásilněních). Nevím, který typ se nejvíce blíží obtížím vaší dcery. Tomu by se totiž musela přizpůsobit léčba. Úzkostná porucha je vleklá, velmi houževnatá, ale léčitelná. Hlavními nástroji léčby jsou některá antidepresiva (spíše než anxiolytika!), anxiolytika (léky proti úzkosti, subjektivně příjemné, ale často neúčinné u některých typů poruchy) a kognitivně behaviorální terapie, o které byla zmínka v předminulém Reflexu.
(bez záruky)