"Očima Cyrila Höschla". Reflex 43/2003, str. 15.

30. 10. 2003


Prosím, dá se nějak bojovat proti "zblbnutí z moci"? Myslím, že tato nemoc postihuje poměrně často ty, kteří se k nějaké moci dostali a to i na té nejnižší úrovni (třeba starostové atd.).Takový postižený ztrácí soudnost, zdravý rozum, dostává se do jakési izolace,drží se svého postu jako klíště, atd.( A to nemluvím o p. Kavanovi, ten to má asi v genech). Může třeba manželka nějak takovému postiženému, dříve normálnímu člověkovi, pomoci ? Děkuji, zdravím a pokud se k Reflexu dostanu, čtu Váš sloupek se zájmem. J.Vlčková

Předně si řekněme, že nejde o nemoc. Degenerace moci je psychologický fenomén starý jako lidstvo samo: Honores mutant mores. To, že se člověk v mocenském postavení chová jinak než v podřízeném, je normální a tak je svět utvořen. Výhodou demokracie (bez ohledu na všechny její slabosti) je právě to, že je ze své podstaty samočisticím mechanismem, který dříve nebo později vyměňuje ty zdegenerované za čerstvější. Tím problém sice neodstraňuje, ale řeší. To je například rozdíl mezi Castrovou Kubou a nynější Českou republikou. Společnost je uspořádána v soběpodobných strukturách, a tak to, co platí pro stát, platí pro kraj, obec, pracoviště. Sám jsem na sobě pozoroval, jak se mění můj entuziasmus a kritéria rozhodování s postupujícím trváním mé funkce děkana lékařské fakulty. Proto jsem nakonec uvítal to, že jsem musel ze zákona skončit a předat pádlo jiným. Stal bych se dříve nebo později chtě nechtě obětí stereotypů, poklonkování servilních a ignorování kritických. Moc je zvláštním způsobem provázena opuštěností, která se zdá paradoxní: jste zvána na recepce, koncerty, návštěvy a rauty, ale jste nakonec čím dál tím izolovanější, začínáte mít dojem, že nikomu nemůžete pořádně věřit, že jste na všechno důležité sama. Nikdo jiný nemá na hladkém výkonu vaší funkce takový zájem jako vy sama. To vytváří obranné reakce, podezřívavostí počínaje a zneužíváním pravomocí konče. Je pravda, že mnoho politiků přestala bavit poctivá práce a už se k ní nikdy nechtějí vrátit. Nejde o geny, jde o vývoj. Jsou ale výjimky, jako například bývalý ministr zdravotnictví Bojar, který vám dnes ve své ambulanci ochotně vyšetří bolavá záda. Pomoc zde nemůže přijít od manželky (ty naopak většinou stav zhoršují), ale od správně nastaveného systému: dvakrát a dost. A jsi-li přednosta kliniky, tak v pětašedesáti uvolníš místo dalším. Demokracie je to, co léčí neduhy mocných. Jediné, co můžete udělat Vy, je vzít toto v potaz, až půjdete zase někdy někde k volbám.
(bez záruky)