"Očima Cyrila Höschla". Reflex 33/2003, str. 12.

21. 8. 2003


Dobrý den
odpovídáte v této rubrice tak, jako byste sám neměl žádné otázky. Je něco, co Vás pálí a rád byste se v nějaké takovéto rubrice zeptal? Třeba Vám někdo z čtenářů odpoví
Pavel L.

To je na první pohled lákavá příležitost, ale po kratším rozmýšlení bych si ji raději nechal ujít. Zeptám-li se na něco takto veřejně, buď nedostanu žádnou odpověď, jak se mi stalo, když jsem žádal o poradu ve věci právní kontinuity před a po rozpadu státu (prezidentům se vykonávání úřadu před rozpadem státu do jejich období nezapočítávalo, děkanům a rektorům vysokých škol ano), nebo se strhne taková smršť, že lituji, že jsem vůbec něco řekl. Přesto jsou situace, kdy mne jazyk svrbí, ale snažím se ovládat, neboť shledávám, že to není zase tak důležité. Proč třeba dochází na spoluúčast pacienta či doplatek na recept až po 13ti letech tahanic, když jsme to mnozí hlasitě navrhovali už v roce 1990 a byli jsme vysmíváni. Kde jsme mohli dneska být, kdyby se udělalo hned všechno už tehdy? A přitom už tehdy bylo jasné, že to tak musí být! Totéž se školným na vysokých školách. Co to bylo diskusí! A k ničemu, stejně se zavede, jenže pozdě. Nebo v lékárnách: onehdy jsem si chtěl koupit sto miligramový Anopyrin. Paní mi vlídně řekla, že je jen na recept (recepty jsem u sebe neměl). Pak mi ale poradila, že čtyřistamiligramový je volně prodejný, tak ať si ho koupím a čtvrtím. Idioti, řekl jsem si, ale nevěděl jsem přesně, kdo. Také mne těší, že vznikají veřejně prospěšné instituce, které nejsou státní, třeba vysoké školy. V podobném duchu se chystají výzkumné instituce, abychom srovnali krok s EU. To je slávy a zákonů! Proč až teď? Vždyť jsme to navrhovali už dávno – jako do dubu. Totéž s univerzitními nemocnicemi. Začali jsme s tím už v prvních letech po revoluci, mnozí zapomenutí náměstci ministrů zdravotnictví i školství si na to jistě vzpomenou. Dodnes se diskuse o nich „chystá“. A takových věcí jsou stovky, stačí jen na chvíli vypadnout z každodenního shonu a připustit paměť, aby se tlačila do vědomí. No, netrefil by Vás z toho šlak? Je lepší odpovídat než se ptát, to ví každý filosof, který se celý život jen ptá – taky jako do dubu…
(bez záruky)