17. 7. 2003
Vážený pane profesore,
ráda bych se něco dozvěděla o nemoci zvané tardivní dyskinéza. Údajně vzniká při dlouhodobém působení některých psychiatrických léků nebo při užívání drog. Jak se léčí? Dá se vyléčit? Dále mě zajímá Vaše zkušenost s podáváním Prozacu jako antidepresíva. Děkuji Vla'dka Hošková
Tardivní dyskinéze (skloňovat prý podle vzoru duše) není nemoc, ale skupina příznaků, které se mohou vyskytnout za různých okolností a u různých nemocí, a to v důsledku podávání antipsychotik (léků proti projevům šílenství) jakožto nežádoucí účinek těchto léků. Jsou to pohybové poruchy, nejčastěji masivní škuby obličejového svalstva kolem úst a očí, pohyby čelistí které ničí zuby, a polykacího svalstva, které mohou vést až k zadávení obyčejným soustem. Celkově se dělí na projevy podobné parkinsonismu (šouravá chůze, ohnuté horní končetiny aj.), dystonie (kroutivé pohyby a nepřirozené postoje), akatisie (neposednost, nepokoj, neustálé nutkání k pohybu), dyskineze (neobvyklé a bezděčné, stereotypní, jakoby taneční pohyby, narušená normální pohybová činnost), myoklonus (prudké křečovité záškuby prostřídané ochabnutím), aj. Tardivní zamená pozdní, objevující se až za delší čas během podávání té které látky. Řadí se k nim také psychické projevy a paradoxně až psychoza (bludy, halucinace), tedy to, co původně mělo být léky odstraněno. Na rozdíl od akutních dyskinéz, které se projevují hodiny až týdny po začátku podávání léku, tardivní dyskinéze se projeví za měsíce až roky.Mají vleklý průběh a jsou obtížně léčitelné. Kupodivu se aktuálně zlepší dalším přidáním antipsychotika, které je způsobuje. Je to jako s alkoholem: dát si panáka uleví, ale alkoholismus se tím zhorší. Panák je cosi jako akutní podání, závislost na alkoholu je příměrem chronického podávání. Tardivní dyskinéze se léčí výměnou antipsychotika za jiné (moderní, tzv. druhé generace či „atypické“), vysazením léku úplně, někdy přidáním léků ovlivňujících pohybovou složku (tzv. antiparkinsonik, ale jen z rozhodnutí věci znalého odborníka, protože některé podtypy dyskinezí se po nich naopak horší) a ve výjimečných případech elektrokonvulzemi. Ačkoliv toto vše zní hrozivě, útěchou nám může být, že výskyt těchto poruch není příliš častý, že jejich znalost pomáhá psychiatrům v rozhodování při léčbě tak, aby riziko jejich výskytu bylo co nejmenší, a že léky nových generací („atypická antipsychotika“) nejen, že je téměř nevyvolávají (resp. podstatně méně než klasická neuroleptika), ale dokonce se používají k jejich léčebnému zvládání. Záměrně je zde nejmenuji, protože jsou mezi nimi rozdíly a o jejich podání musí vždy rozhodnout lékař. Pokud jde o prognozu, je velmi nejistá, ale nikdy neztrácejme naději, úprava je možná. S Prozacem je odpověď stejná jako s antipsychotiky: záleží jak, komu, kdy, proč a jak dlouho. Zkušenost je ovlivněna nejen lékem, ale i těmito ostatními činiteli včetně spolupráce pacienta. Mé převažující zkušenosti jsou dobré, ale zde je nelze zobecňovat, protože nejde o reklamu na struhadla a účinek se případ od případu liší.
(bez záruky)