"Očima Cyrila Höschla". Reflex 12/2003, str. 15.

27. 3. 2003


Dobrý den,
velmi by mě zajímaly příčiny velmi známé "nakažlivosti" zívání nebo kašlání. Tuším psychologický základ tohoto jevu, ale nedovedu si ho přesně objasnit. Mohl byste se k tomu nějak vyjádřit?
Děkuji
Tomáš Vrba
Luční 28, Liberec
tomvrba@volny.cz

Zívání patří z fyziologického pohledu mezi modifikované respirace, podobně jako smích, pláč, vzdychání, kašel a kýchání. Je pro ně typický prodloužený nádech při široce otevřených ústech a pak kratší výdech provázený často napětím různých svalových skupin, a to i na rukách, nohách a trupu. Z vývojového hlediska je to velmi starý jev. Zívají psi, kočky, krokodýli, dokonce i ptáci. Zajímavé je, že zívají i novorozenci pár dnů po narození, kdy se ještě stěží dá říci, že by se vyloženě nudili. K rozvoji zívání vede několik činitelů a podmínek. Též význam tohoto jevu je mnohý – slouží několika pánům. Jednou z fyziologických podmínek zívání je snížení okysličování mozku při únavě, ospalosti, chudokrevnosti, hladu, při poklesu hladin glukózy, při otravě tlumivými látkami, pod vlivem opiátů, při stlačení mozku a mozečku vlivem úrazu, při nádorech a někdy i u epilepsie. Tam je zívnutí jakýmsi reflexem, který stažením velkých svalových skupin zlepší celkovou cirkulaci krve, zvláště v mozku. Tím v mozku přechodně zlepší výměnu látkovou. Jiné důvody jsou psychologické. Všimněte si, že pravé zívání nelze navodit volně, zato se spustí vlivem autosugesce nebo nápodobou. Čistým psychologickým stavem, který vyvolává zívání, je nuda. Jak při nudě tak při únavě je člověk frustrován. Při únavě má cíl, ale nemá energii k jeho dosažení. Nudí-li se, měl by energii, ale nemá pořádný cíl. Zívání je pak vyjádřením jeho vnitřního stavu asi jako smích nebo pláč. Člověk zívá jen tehdy, když něco dělá nebo by měl dělat: zívá večer při svlékání nebo čtení v posteli, ale nikoli poté, co si lehne a zhasne. Pak zase zívá ráno, když má potíže přizpůsobit se požadavkům v bdění; mezi tím ne. Někdy se zívání objevuje jako neurotický příznak, například když se dotyčný snaží překonat neschopnost soustředit se. Neodolatelné záchvaty zívání označovali kdysi klinici jako „oscedo“ či „chasmodia“. Všichni také víme, že předstírané zívání může být projevem agresivity, který má naznačit, že partner je nudný. Zívání, podobně jako smích, je skutečně nakažlivé. Zívá-li jeden, rozezívá se celá skupina. „Nakažlivost“ ale bývá dána spíše sdílením společných podmínek, například nudy či únavy, které usnadní nevědomou nápodobu. U těžkých duševních poruch, například u schizofrenie, zívání chybí nebo je vzácné. To zřejmě souvisí s odtržením od reality, citovým otupěním (dotyčný neprožívá ani nudu) a nezájmem o okolní realitu. Zívání lze vyvolat experimentálně farmakologicky, a to i u zvířat, například nízkými dávkami apomorfinu, fysostigminu a pilokarpinu. Takto vyvolané zívání lze rušit některými antipsychotiky či skopolaminem. Jiná psychofarmaka ho naopak prohlubují. Lze tedy studovat i jeho biologické mechanismy.